Každý nový skandál dává zapomenout na ten předchozí. Bulvár obvykle dává tušit, že aspoň někdo z ústředních postav skončí „v teplácích“, ale právě díky rychlému střídání a zapomínání se nakonec nikomu významnému nic nestane.
Tak za clonou povyku kolem událostí, souvisejících s provokací odpadlíků Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky proti Věcem veřejným a osobně proti Vítu Bártovi se již úplně zapomnělo na to, že ještě před několika týdny se kácela židle pod ministrem nespravedlnosti Jiřím Pospíšilem, když Městský soud v Praze zrušil jeho rozhodnutí o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze, čirou náhodou právě ve chvíli, kdy byla zahájena kontrola na Městském státním zastupitelství v Praze, nařízená zastupujícím vrchním státním zástupcem Stanislavem Mečlem.
Od té doby Jiří Pospíšil znova nabyl sebevědomí a zprávy o tom, že si ministerstvo, plné právníků, najalo na zastupování u Nejvyššího správního soudu ve sporu s Vlastimilem Rampulou soukromou advokátku, nebo že ministr stáhl opožděně podanou kárnou žalobu na téhož výtečníka, nevyvolaly zatím žádnou posměšnou nebo zlobnou reakci.
Považuje se za samozřejmé, že jednou z nesmlouvavě odmítnutých agend, jež chtěly Věci veřejné naléhavě projednat s koaličními partnery v rámci řešení právě překonané (?) krize, byla zrovna kauza Mostecké uhelné společnosti, jež už dnes nikoho nevzrušuje, ač ještě nedávno ohrožovala existenci nejen Jiřího Pospíšila, ale možná i Miroslava Kalouska.
Stejně tak v klidu přijala veřejnost zprávu, že policie obvinila několik osob v souvislosti s kauzou ProMoPro, aniž by se někdo pozastavil nad tím, že Alexandr Vondra, jehož politická likvidace se zdála být smyslem vyvolání skandálu, pokojně vysvětluje veřejnosti stanovisko ODS ke koaliční krizi, jako by s Miroslavem Kalouskem, rozněcovačem kauzy ProMoPro, jednou provždy zakopali válečné sekery.
Události ve Věcech veřejných a kolem nich jsou mimořádně vydatným ložiskem skandálních zpráv, takže za rámusem kolem nich se schová hodně věcí. Jednou jeho složkou je soudní řízení trestní proti obžalovaným poslancům Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi. Souzený skutek a jeho objasňování jsou celkem nezajímavé. Lákavým soustem pro bulvár je proces pouze kvůli odkrývání vnitřních poměrů ve straně Věci veřejné, umožněném způsobem vedení dokazování. Přispívá k němu svým dílem Jaroslav Škárka, který se o svou obhajobu příliš nezajímá, zato nepropase žádnou příležitost k hanění strany nebo Víta Bárty. Zajímavost řízení po pátečním vyhlášení rozsudku patrně ochabne, nechť bude výsledek jakýkoli.
Daleko vydatnějším zdrojem rozruchu bylo pošetilé rozhodnutí grémia strany o demisi ministrů, jež zdánlivě ohrozilo existenci vlády, ale nakonec vyšumělo do kvapného ústupu „véčkařů“ z kolbiště. Není to nic překvapujícího: žádné z koaličních stran nepřinesou případné předčasné volby zlepšení politického postavení a leckoho z jejich vedoucích představitelů čeká konec kariéry, tedy pohodlně zabezpečeného živobytí. Koaliční politici se mohou navzájem nesnášet, ale nezbývá jim, než setrvat spolu až do hořkého konce.
Možná právě bezvýchodnost nezrušitelného koaličního soužití v trvalém nesouladu je příčinou napjaté atmosféry, která se přenáší do celého spektra parlamentních stran a projevuje se nápadným zhrubnutím chování politiků. Od Listopadu 1989 jsme zažili více nechutných vnitrostranických šarvátek a vnitrokoaličních rozbrojů, ale nikdy dříve se politici nevyjadřovali o svých protivnících tak nevybíravě, jak to učinil v těchto dnech Miroslav Kalousek na adresu Věcí veřejných. Hysterické akce typu hrozby resignací ministrů mohou skutečně obtěžovat koaliční partnery, ale to nikoho neopravňuje k porušování společenských konvencí. Ty jsou pojistkou, která činí snesitelným vyjednávání lidí, kteří se nesnášejí, ale z nezbytnosti se snášet musí.
Ostatně Miroslav Kalousek jako zběh z KDU-ČSL by se měl rozpomenout, že jeho matka-strana, jejímž byl čelným činitelem, obtěžovala veřejnost dva roky problémy svého předsedy Jiřího Čunka (možná vyprovokovanými stejně zákeřně jako současný útok na Víta Bártu), vydírala Mirka Topolánka hrozbami odchodu jejích ministrů z vlády, nebude-li zastaveno jeho trestní stíhání, a nakonec si je vymohla. Následky jejího tehdejšího chování pociťujeme dodnes v stále ještě doznívající „válce žalobců“. Ve svém celku „kauza Čunek“ poznamenala společnost daleko významněji než všechny dosavadní nepřístojnosti „véčkařů“. Přesto se tehdy koaliční partneři chovali k politikům KDU-ČSL korektně a do vulgárního napadání se nepouštěli.
Koaliční partneři se ovšem občas chovají k Věcem veřejným vrchnostensky a nesnášenlivě již od jejich vstupu do koalice. Může to být proto, že jsou přece jen cizorodým prvkem v „národní frontě“ ustálených stran a nastolují náměty, jež popouzejí jejich „kmotrovské“ zázemí, jako jsou např. kauza Mostecké uhelné společnosti, neutěšené poměry v Lesích ČR či potíže při výplatě sociálních dávek na začátku roku. Tato strana asi zájem na potírání korupce pouze nepředstírá, a tím je ledaskomu protivná.
V každém případě povyk kolem Věcí veřejných se asi během několika dní aspoň dočasně uklidní. Mám obavy, že po něm nezbude nic než trvalé zhrubnutí mravů na politické scéně. A je na místě otázka: jaký skandál vypukne příště ?
Vyšlo 12.4. 2012 na Politikonu jako 417. sloupek a na webu Šalamouna
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
