Prvotní zátěží je nepřipravenost na zadanou úlohu. Prozradil ji veřejnosti hned v prvních dnech po nástupu v Otázkách Václava Moravce ze dne 8.července 2012 (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012070901). Předvedl v nich klidnou sebejistotu v ďábelském spojení s neznalostí mezí své pravomoci a cest k řešení věcných problémů resortu. Zmínil se o úmyslu snížit počet typů věznic ze čtyř na dva jako o jedné z cest k vyhovění požadavku rozpočtové kázně, jehož nezvládnutí podle nevěrohodného bájení předsedy vlády mělo zlomit vaz jeho předchůdci. Záměr je realizovatelný, ale velké finanční úspory nepřinese a navíc se pan ministr jeho předestřením pochlubil cizím peřím: převzal starou myšlenku vedení Vězeňské služby ČR. Na úseku vězeňství na něj čekají ošemetné úkoly, ale z jeho vystoupení je patrné, že zatím nezná problematiku, ani východisko z krizového stavu.

Pavel Blažek si ovšem nezaslouží ukřižování kvůli této slabosti jeho postavení. Vina není na něm, ale na předsedovi vlády, který udělal nejdříve chybný krok jmenováním Jiřího Pospíšila, a pak jej napravil nešikovným způsobem: spikleneckým způsobem jeho odvolání zasadil těžkou ránu své beztak pošramocené důvěryhodnosti a jeho nástupce vehnal do obtížné situace.

Pravou cestou na Golgotu se pro Pavla Blažka stalo zadání obsadit uvolněné místo vrchního státního zástupce v Praze. A na té ošklivě klopýtá.

Převzetí úřadu pojal v této souvislosti jako počátek nového letopočtu. Proto se pokusil převzít do svých rukou otěže rozhodování, ačkoli výběr šéfa Vrchního státního zastupitelství v Praze přísluší ze zákona pouze nejvyššímu státnímu zástupci. Jmenovací pravomoc ministra je pouze pojistkou  proti výrazně špatné volbě uchazeče. Zde pan ministr poprvé klopýtl, když možná z neznalosti, možná pod vlivem nadměrného sebevědomí dal najevo, že se necítí  nikterak vázán kroky svého předchůdce  z období, těsně předcházejícího jeho odvolání. Připravený jmenovací proces po něm nedokončil a nesnesitelně váhá bez ohledu na škodlivost protahování stavu bezvládí na Vrchním státním zastupitelství v Praze.

Kvůli zdržování jmenování Lenky Bradáčové vypukla vřava, s kterou jistě nepočítal. Patrně neúmyslně se přičinil o její vyhrocení nešťastným nápadem na vyhlášení veřejného výběrového řízení „pět minut po dvanácté“. Její bouřlivost je dána skutečností, že Praha je vesnice, v které se zná každý s každým, takže do tahanice o Lenku Bradáčovou se zapojil kdekdo, koho se věc týká byť jen vzdáleně. A každý si může najít „svého“ novináře nebo poslance, který se ujme úlohy hlásné trouby nejrůznějších soukromých zájmů.