Od ledna r. 2014 probíhalo u Městského soudu v Praze hlavní líčení v trestní věci proti bývalému 1. náměstkovi ministryně obrany Vlasty Parkanové, později ministrovi obrany a náměstkovi ministra financí Martinu Bartákovi a zbrojaři Michalu Smržovi, na tomto serveru komentované již od r.2010. Závěrečná část byla zahájena v pondělí 12.května 2014 slyšením dvou svědků a čtením listinných důkazů. V úterý 13. dopoledne proběhlo uzavřené projednání tajných důkazů a po něm  byla jako poslední svědkyně slyšena bývalá Bartákova nadřízená, exministryně obrany Vlasta Parkanová. Její vystoupení bylo stylovým zakončením dokazování: svědkyně připustila, že mezi nominanty koaličních stran bylo určité napětí, které se promítlo také do vzájemných vztahů mezi ní a Martinem Bartákem. Přesto vyzvedla jeho vynikající osobnostní vlastnosti včetně  citlivého vztahu ke strádajícím lidem. Ve vyjádření k věci vyloučila jeho zasahování do vývoje armádní zakázky na dodávku vozidel Tatra a  upozornila na nesoulad mezi jejím průběhem a obsahem obvinění: podle ní by žádost o úplatek snad měla smysl o tři čtvrti roku dříve, nikoli v době setkání amerických představitelů Tatry s českými vládními činiteli v Centreville.

Pak již došlo na závěrečné řeči, které pokračovaly ještě ve středu dopoledne. Není bez zajímavosti, že v nich a v celém řízení se utkali lidé, kteří kdysi stávali na jedné straně pomyslné barikády ochrany socialistické (ne)zákonnosti. Obhájce Josefa Monsporta, zastupujícího oba obžalované, a  žalobce Dušana Táborského spojuje minulost: oba jsou bývalí členové KSČ a prokurátoři protiprávního režimu.

Měl jsem příležitost vyslechnout desítky závěrečných řečí státních zástupců u různých soudů, hodnotit jejich obsah a pozorovat mimiku a gestikulaci žalobců při jejich přednesu. Nic podobného jako bylo úterní vystoupení Dušana Táborského jsem ale dosud nezažil. Pojednal je jako herecké vystoupení, v němž místy přehrával až do polohy divadelní role typu „komický starý“: rozmáchle rozkládal rukama, různě komíhal tělem a přecházel z hlasité řeči  do dramatického  šepotu. Nakonec i obhájce, který seděl proti němu, si stěžoval, že mu nerozumí.

Neobvyklá byla jeho řeč i obsahem. Mluvil přibližně hodinu a čtvrt. Od zvyklostí se odchýlil tím, že zhruba dvacet pět minut věnoval obhajobě procesního uspořádání kauzy a průběhu přípravného řízení. Neopomněl odůvodnit opodstatněnost hrubého zásahu do soukromí obžalovaných a jejich rodinných příslušníků zkoumáním jejich finančních poměrů. K věci samé se vyjádřil zhruba shodně s obžalobou: v případě Martina Bartáka setrval na paranoidní konstrukci skutku, pro jehož úspěch si měl obžalovaný dlouhodobým lstivým jednáním připravovat půdu. U Michala Smrže trval na jednoznačnosti výkladu zvukového záznamu jeho rozhovoru s Ronaldem Adamsem jako žádosti o úplatek.

Pouze pod vlivem dokazování, provedeného při hlavním líčení, v několika podrobnostech mírně upravil popis skutku Martina Bartáka : vycouval ze zjevných lží o jeho verbálním nátlaku na ředitele sekce vyzbrojování generála Jiřího Martínka a o snaze o ovlivňování zkušební komise vysláním do ní svého pozorovatele bez hlasovacího práva.  Záznam o této změně podal v písemné formě pouze předsedovi senátu, což popudilo obhájce. Práva obhajoby ošetřil předseda senátu, který nechal z Táborského písemnosti pořídit kopie.