Stává se, že se novináři sjednotí v názoru na určitou  trestní věc a začnou sami „soudit“. Při povrchním zacházení se skutečnosti se často mýlí a zavádějí veřejnost nesprávným směrem. Mezi případy, u nichž se dodatečně podařilo prokázat justiční omyl, převažují kauzy, jejichž projednávání probíhalo pod tlakem výrazné mediální kampaně. Vede to k dojmu, že někteří soudci nejsou úplně odolní proti mediálním tlakům. Síla vlivu médií na odraz případu ve veřejném mínění bývá tak velká, že skvrna na obžalovaném leckdy přežívá zprošťující rozsudek.

V poslední době přihrálo ministerstvo spravedlnosti médiím novou sjednocující hračku: nepřístojnosti v insolvenčním řízení. V něm se ztrácejí obrovské hodnoty, věřitelům se dostává jen velmi skromného odškodnění a vydělávají draví nabyvatelé rozprodaného majetku, insolvenční správci a advokáti. Ministerský záměr vnést to těchto neudržitelných poměrů řád v souladu s právem, je jistě v pořádku. Lze jen litovat, že na něj došlo až s příchodem paní ministryně Heleny Válkové a jejího 1. náměstka Roberta Pelikána, ačkoliv se jedná o letitý problém, na jehož řešení měl za svého dlouhého ministerského mandátu daleko více času politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil. Za jeho působení asi nebyla ta správná „společenská poptávka“.