Její všetečnost připomíná Andersenovu povídku o císařových nových šatech. Pouze všetečka, neobroušená dlouhým životem v prostředí politických pseudoelit, nasáklém uhlazeným pokrytectvím, zbabělostí a bezzásadovostí, jimž se jako celku říká „politická korektnost", se pozastavila nad patologickým jevem, kolem kterého všichni chodíme nevšímavě nejméně šedesát let: nadvlády zvykového práva nad právem psaným v některých dílčích oblastech působnosti resortu.

Jiřímu Pospíšilovi doslova vyrazila dech, neboť nemohl proti ní jako proti pouhé političce (má smůlu, nemá doktorský titul z plzeňské fakulty jako pan ministr, je pouhá magistra práv z Karlovy university) uplatnit zdrcující převahu erudovaného právníka (kterým nepochybně je), mávajícímu nezpochybnitelnými právními argumenty. Zákon skutečně takové řešení nezná, proto ani právní odůvodnění se nenašlo. To je trapná situace, do které by se ministr nespravedlnosti, zakládající si na své profesionalitě, neměl nikdy dostat. A ministr se nemůže odvolat na zásadu, že je povoleno vše, co zákon výslovně nezakazuje: ta platí pro občany, zatímco stát smí činit jen to, k čemu jej zmocňuje zákon.

Důvody, pro které se Jiří Pospíšil rozhodl obsadit důležitý úřad jen dočasně, jsou sice z praktického hlediska pochopitelné, ale zvolené řešení skutečně nemá oporu v zákoně. Je absurdní, že právě v resortu spravedlnosti, který žije z nakládání s právem, se věci řeší mimozákonným postupem.

V tomto případě je situace o to absurdnější, že jedním ze základních principů, na nichž by měla stát nezávislost vedoucího státního zástupce podle návrhu „malé" novely zákona o státním zastupitelství, naštěstí pozdržené předsedou vlády, je neodvolatelnost během funkčního období. Dočasně pověřený vedoucí státní zástupce ale nebude vědět dne ani hodiny, kdy může být odvolán: jak to bude s jeho nezávislostí z hlediska filozofie zadržené novely, tolik vychvalované Jiřím Pospíšilem ? Pan ministr by vlastně měl Petru Nečasovi poděkovat, že novelu nepropustil do dalšího projednávání, protože v případě jejího přijetí by mimozákonnost způsobu obsazení funkce vrchního státního zástupce v Praze byla ještě křiklavější.

Samozřejmě, v tomto konkrétním případě se neobávám o nezávislost Stanislava Mečla, protože jde o člověka blízkého nejvyššímu státnímu zástupci. Tím je dán předpoklad tandemové spolupráce, v které se konfrontační rys pojmu „nezávislost" vytrácí. Obecně však řešení, jejichž funkčnost je podmíněna naplněním podmínek subjektivního rázu, v podmínkách právního prostředí, ovládaného formalismem pozitivního přístupu k právu, působí cizorodě.