Vždyť již nepřímo volený prezident, ať již jím byl Václav Havel či Václav Klaus, si dokázal v souladu s masarykovskou tradicí vykolíkovat hřiště nad rámec ducha Ústavy a parlamentního režimu. Připomeňme v této souvislosti dva méně diskutované případy z poslední doby.

V roce 2010 pověřil prezident po volbách do Poslanecké sněmovny sestavením vlády lídra strany, která skončila druhá v pořadí. Jevilo se to logické, neboť v daném okamžiku existovala deklarovaná vůle utvořit vládu na půdorysu spolupráce ODS, TOP 09 a VV. V symbolické rovině však došlo k porušení tradice a zaběhnutých ústavních zvyklostí. Co zabrání prezidentovi v budoucnu, aby se nepokusil instalovat nějaký svůj prezidentský kabinet? Připočtěme si k tomu znechucení lidí z politických stran a obecně vysokou důvěru veřejnosti v prezidenta republiky a zjistíme, že podobný scénář není vůbec nereálný. Ostatně částečně jsme si ho již vyzkoušeli s Tošovského vládou v roce 1998.

V dubnu 2011 pak premiér navrhl odvolání ministrů Johna a Dobeše. Prezident však byl schopen efektivně si vynutit jejich setrvání ve vládě. (Byť v Johnově případě v jiné funkci.) Dodejme, že naše Ústava nezná zpětvzetí návrhu na odvolání a ani nepočítá s tím, že by prezident svůj podpis k odvolání ministra mohl něčím podmiňovat.

Dále můžeme zmínit aktuální spor o jmenování velvyslanců, silnou roli prezidenta coby moderátora koaličních jednání či obecně silnou pozici vyjádřenou prvními dvěma pokusy o sestavení vlády. Z toho všeho vyplývá jediné: vláda není a do budoucna ani nebude ohrožována pouze nestabilitou poslaneckých klubů a aktivismem jednotlivých poslanců, ale ve zvýšené míře i aktivismem z Hradu.

Místo premiéra kancléře