Vždyť již nepřímo volený prezident, ať již jím byl Václav Havel či Václav Klaus, si dokázal v souladu s masarykovskou tradicí vykolíkovat hřiště nad rámec ducha Ústavy a parlamentního režimu. Připomeňme v této souvislosti dva méně diskutované případy z poslední doby.
V roce 2010 pověřil prezident po volbách do Poslanecké sněmovny sestavením vlády lídra strany, která skončila druhá v pořadí. Jevilo se to logické, neboť v daném okamžiku existovala deklarovaná vůle utvořit vládu na půdorysu spolupráce ODS, TOP 09 a VV. V symbolické rovině však došlo k porušení tradice a zaběhnutých ústavních zvyklostí. Co zabrání prezidentovi v budoucnu, aby se nepokusil instalovat nějaký svůj prezidentský kabinet? Připočtěme si k tomu znechucení lidí z politických stran a obecně vysokou důvěru veřejnosti v prezidenta republiky a zjistíme, že podobný scénář není vůbec nereálný. Ostatně částečně jsme si ho již vyzkoušeli s Tošovského vládou v roce 1998.
V dubnu 2011 pak premiér navrhl odvolání ministrů Johna a Dobeše. Prezident však byl schopen efektivně si vynutit jejich setrvání ve vládě. (Byť v Johnově případě v jiné funkci.) Dodejme, že naše Ústava nezná zpětvzetí návrhu na odvolání a ani nepočítá s tím, že by prezident svůj podpis k odvolání ministra mohl něčím podmiňovat.
Dále můžeme zmínit aktuální spor o jmenování velvyslanců, silnou roli prezidenta coby moderátora koaličních jednání či obecně silnou pozici vyjádřenou prvními dvěma pokusy o sestavení vlády. Z toho všeho vyplývá jediné: vláda není a do budoucna ani nebude ohrožována pouze nestabilitou poslaneckých klubů a aktivismem jednotlivých poslanců, ale ve zvýšené míře i aktivismem z Hradu.
Místo premiéra kancléře
Politologická teorie zná celkem tři typy institucionálního postavení premiéra. První nad nerovnými (například Spojené království), první mezi nerovnými (například Spolková republika Německo) a první mezi rovnými. Český premiér bývá řazen právě do poslední (a nejslabší) ze jmenovaných kategorií. A to právem. I když oproti některým jeho zahraničním kolegům mu nehrozí, že by mu parlament mohl odvolávat jednotlivé ministry, ani že by musel skládat demisi po odchodu určitého počtu ministrů z vlády.
Klíčem k posílení vlády tak může být právě snaha posílit pozici jejího předsedy směrem k německému kancléři. Právě Německo je totiž pokládáno za jednu z kolébek racionalizovaného parlamentarismu, jehož prvky můžeme nalézt například i v Maďarsku nebo v sousedním Polsku. Pro úplnost dodejme, že u našich západních sousedů se tyto institucionální úpravy ujaly i pod vlivem špatného dojmu z fungování meziválečného výmarského režimu, který se vyznačoval silným prezidentem a nestabilními většinami v říšském sněmu.
Naším primárním cílem by tak mělo být posílit postavení premiéra a vlády vůči dvěma zbylým vrcholům mocenského trojúhelníku, tj. jak ve vztahu k prezidentovi, tak i k parlamentu Co bychom tedy konkrétně mohli zavést?
Pár nápadů
1) Změna způsobu sestavování vlády – premiér je volen Poslaneckou sněmovnou, prezident pouze může navrhnout kandidáta.
2) Konstruktivní nedůvěra vládě – vládu je možné svrhnout jedině tak, že Poslanecká sněmovna zvolí nového premiéra.
3) Čas pro projevy na plénu Poslanecké sněmovny je dán dle velikosti poslaneckého klubu – opozice má horší pozici pro obstrukce.
4) Návrhy zákonů mohou předkládat pouze poslanecké kluby (nebo skupiny alespoň x poslanců) – omezí se vliv jednotlivých poslanců a zjednoduší se legislativní proces.
5) Premiér může navrhnout prezidentovi rozpuštění Poslanecké sněmovny, pokud mu nebyla vyslovena důvěra nebo pokud nebyl přijat zákon, s nímž spojil otázku důvěry – premiér dostává do ruky nástroj, jak posílit loajalitu koaličních poslanců. (Možno doplnit o ustanovení, že k rozpuštění dojde automaticky.)
6) Změna volebního systému, jejíž součástí budou pobídky k politické integraci a která zajistí výraznější vládní většiny.
Zkusme aspoň něco
Vyjmenované nápady nejsou kompletním výčtem ani komplexním návrhem revize naší Ústavy. Jejich smyslem je spíše ukázat možnosti a otevřít diskusi. Právě letos jsme si totiž připomněli dvacet let od chvíle, kdy naše Ústava vstoupila v platnost. Každodenní politická praxe i několik zásadních změn z posledních let nám ukazují, že by si náš základní dokument určitou generální revizi zasloužil.
Navíc žijeme v době krize důvěry lidí v politiku. Systémové politické strany se musí k této krizi postavit čelem a navrhnout svůj vlastní pozitivní program, díky kterému získají zpět důvěru veřejnosti. V opačném případ hrozí, že všeobecného znechucení úspěšně využijí antisystémoví extrémisté a mocichtiví egomaniaci formátu Tomia Okamury či Andreje Babiše. Právě ti by z naší Ústavy nejradši udělali trhací kalendář.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
