Nyní ale tato image utrpěla závažné šrámy. Turecko je nadále ambiciózní regionální velmocí s velkým potenciálem dalšího vzestupu, nicméně zahraniční politika Ankary budí dojem dezorientace a ztráty přesně toho prvku, kterým po léta mnohým učarovávala – dlouhodobé pozitivní koncepce. Pro nového prezidenta (dříve premiéra) Erdogana a premiéra Davutoglua nastaly turbulentní časy.
Dřívější zahraničně-politická koncepce AKP („politika nulových problémů“), díky níž Turecko razantně zlepšilo vztahy se sousedy a významně posílilo svou prestiž na mezinárodní scéně, se roztříštila v událostech tzv. arabského jara. Ankara zamýšlela využít arabského revolučního kvasu k vybudování „vlastního“ Blízkého východu, vymezila se proti svrženým či ohroženým autoritářům a podporovala islamistické síly, jako například Muslimské bratrstvo v Egyptě a Sýrii či hnutí an-Nahda v Tunisku.
Ve zpětné perspektivě se nicméně jeví, že představitelé AKP mířili na příliš vysoké cíle. Sázka na vytvoření arabských islamistických republik přátelsky nakloněných Ankaře nevyšla. Místo toho se porevoluční arabské státy opět vrátily ve vztahu k politickému islámu k politice železné pěsti (Egypt), nebo se rozložily v násilných vnitropolitických konfliktech (Libye, Sýrie). I v politicky nejkonsolidovanějším Tunisku přišla an-Nahda o moc, naštěstí pokojně.
Ankara nejenže nedokázala posílit svůj vliv v arabském světě, ale zvláště agresivní postoj vůči režimu Bašára Asada poškodil její renomé země, která se nevměšuje do vnitřních záležitostí jiných států a nevyhledává konflikty. Syrský konflikt vyostřil regionální rivalitu mezi Tureckem, Íránem a Saúdskou Arábií a špičky AKP svým postojem zavlekly na vlastní území logistiku cizí války. Ankara s postupující dezintegrací Sýrie jen obtížně zakrývá úmysl vytvořit jím kontrolovaný protektorát na severu země s centrem v Aleppu, jež ještě v roce 1914 bylo druhým největším městem Osmanské říše.
Problémy turecké diplomacie se neprojevují pouze ve vztahu k arabskému jihu. Mnoho pozorovatelů očekávalo, že důsledky špatné linie po tzv. arabském jaru povedou k těsnějšímu navázání Ankary na Spojené státy. K tomu ovšem nedochází, americko-turecké vztahy poznamenává značná nedůvěra. Může za ní především ostrá kritika Izraele a sionismu od místy až příliš výřečného Erdogana a dalších špiček AKP a sveřepý postoj Ankary, která se rozhodla nepřipojit k USA vedené koalici proti formaci Islámský stát: tureckou podmínkou bylo rozšíření leteckých úderů i proti silám vlády v Damašku.
Evropská integrace Turecka (kandidátský stát EU) ztroskotala na mnoha obtížích, v neposlední řadě na evropské neupřímnosti a neochotě Ankaře jasně sdělit, že proti jejímu členství v současné době existuje nepřekonatelná opozice některých členských států. Přes občasná formální vyjádření evropských i tureckých představitelů je jasné, že perspektiva tureckého členství v EU je momentálně pasé. Chaos na Blízkém východě a ledové vztahy se západními státy postupně přivedly Turecko do nezamýšlené izolace.
V těžkých časech našli turečtí představitelé neočekávaného partnera. Rusko, které rovněž prochází složitým obdobím souvisejícím s krizí na Ukrajině a vývojem postsovětského prostoru, nespojuje s Tureckem žádná historická nostalgie (imperiální či sovětská) ani společný pohled na zásadní zahraničněpolitické problémy dneška. Přesto Vladimir Putin na začátku měsíce navštívil Ankaru, aby s Erdoganem položil základy dlouhodobějšího partnerství mezi dvěma nejsilnějšími státy černomořského regionu.
Rusko a Turecko mají diametrálně odlišné názory na krizi v Sýrii, vývoj v Egyptě, ruskou anexi Krymu (Ankara se zde obává o osud krymských Tatarů) i spor o Náhorní Karabach mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Přesto se dokážou dohodnout na faktu, že se zkrátka neshodnou, a plynně přejít k pragmatickým obchodním jednáním.
Turecko je druhý největší odběratel ruského plynu v Evropě (po Německu), celkově je Moskva jeho druhý největší obchodní partner (opět po Německu). Je to jediná členská země NATO, která se nepřipojila k protiruským sankcím, ačkoliv k tomu byla podle vyjádření Erdogana západními partnery přemlouvána.
Putinova mise přinesla příslib zvýšení obchodní výměny na úroveň sto miliard dolarů do roku 2020, především v podobě dodávek ruských energií rozvíjející se turecké ekonomice. V Ankaře ruský prezident také nahlas vyslovil úvahu, že neúspěch plynovodu South Stream (ze kterého Rusko obviňuje evropské partnery) povede k vybudování plynovodu do Turecka, jež se kromě uspokojování vlastních potřeb stane i prostředníkem pro dodávky do Evropy.
Pro posilování rusko-turecké spolupráce nemluví jen pragmatické obchodní zájmy. Existuje několik důvodů, proč by si měli Erdogan s Putinem dobře rozumět. Oba jsou čerstvými šedesátníky, jsou u moci už mnoho let, oba museli v poslední době překonat sílící vnitropolitický disent. Ruský i turecký prezident je symbolem novodobého vývoje svých zemí, oba jsou důvodně podezíráni z autoritářských tendencí. Jejich vztahy se západem jsou komplikované, v obou případech kvůli krizím v sousedství.
Rusko i Turecko se v posledních letech snaží profilovat jako konzervativní země navazující na odkaz starých impérií. Prezidenti se setkali v Erdoganově novém monumentálním sídle Ak Saray (Bílý palác) inspirovaném seldžuckou architekturou, jenž má být symbolem nového „neo-osmanského“ Turecka a zároveň budí mezi oponenty AKP mnoho kontroverzí. Existuje tedy dost důvodů se domnívat, že oba státníci spolu měli o čem hovořit.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
