Michael T. Klare: Trápící se supervelmoc (aneb bludy ve Washingtonu)

Rusko odmítá omezit svou podporu ozbrojeným separatistům na Ukrajině, Čína odmítá opustit své pozice v Jihočínském moři, Saúdská Arábie odmítá americkou dohodu s Íránem o jeho jaderném programu; Islámský stát (IS) odmítá kapitulovat tváří v tvář americkému letectvu. Co má supervelmoc na ústupu dělat při pohledu na takový vzdor

Není to žádná nicotnost. Americká identita se po celá desetiletí definovala tím, že jsou USA supervelmocí. Nástup ke globální nadvládě započal po druhé světové válce, kdy Spojené státy po celém světě převzaly odpovědnost za odpor k sovětské rozpínavosti; tendence přetrvala za studené války a po implozi SSSR ještě zesílila, kdy se USA chopily výhradní odpovědnosti za boj s celou řadou nových mezinárodních hrozeb.

Imperiální přepětí Washingtonu

V letech studené války stratégové ve Washingtonu předpokládali, že dvě velmoci budou o světovou nadvládu bojovat už navždy. V návaznosti na naprosto nečekaný rozpad Sovětského svazu začali snít o světě s jedinou „supervelmoci“, o jakési variantě Říma na Potomaku. V souladu s touto novou vyhlídkou administrativa George H.W. Bushe brzy přišla s dalekosáhlým plánem, který měl tento status uchovat na neurčito. Nazýval se Pokyny pro obranné plánování pro fiskální roky 1994 – 1999 a mimo jiné konstatoval: „Naším prvořadým cílem je zabránit opětovnému zrození nového rivala, a to buď na území bývalého Sovětského svazu, nebo jinde, který by představoval hrozbu řádu, jakou dříve představoval Sovětský svaz.“ Prezidentův syn, tehdy ještě guvernér Texasu, podobnou vizi globálně zahrnující Pax Americana formuloval během prezidentské kampaně v roce 1999. Pokud bude zvolen, sdělil kadetům v Charlestonu, bude jeho hlavním cílem „využít tuto obrovskou příležitost, která se naskytne jen několika národům v dějinách, a rozšířit stávající mír i pro dalekou budoucnost. Je to šance rozšířit americký mírový vliv nejen po celém světě, ale po celé roky.“

Bushovo „šíření míru“ se samozřejmě posléze proměnilo v invazi do Iráku a podnícení zničujícího regionálního požáru, který neutuchá, ale dodnes naopak sílí. Dokonce ani poté, co s tím vším začal, neměl (a dodnes nemá) pochyb o tom, že to byla cena, kterou bylo třeba zaplatit za to, aby si USA udržely své výsadní postavení jediné světové supervelmoci.

Mnozí mainstreamoví analytici dnes ale přiznávají, že tato strategie zaměřená na udržení americké globální nadvlády za každou cenu byla vždy odsouzena skončit tím, co historik Paul Kennedy z Yaleovy univerzity ve své klasické knize Vzestup a pád velmocí nezapomenutelně nazval „imperiálním přepětím“. Ve své knize z roku 1987 prozíravě napsal, že k tomu dojde v situaci, v níž „je součet globálních zájmů a závazků Spojených států ... mnohem větší než jejich kapacita hájit všechny z nich současně“.

Přesně tomuto dilematu Washington čelí dnes. Především je ale zajímavé, jak rychle ono přepětí dopadlo na stát, který byl ještě před deseti lety oslavován jako první „hypervelmoc“, což byl pojem exaltovanější než supervelmoc. To bylo ale ještě předtím, než George W. Bush špatně odhadl Irák a před dalšími přehmaty, kvůli nimž USA zničehonic -- s vyčerpanou armádou a finančními zdroji -- čelily válkou pustošenému Blízkému východu. Hlavní i regionální mocnosti jako Čína, Indie, Rusko, Írán, Saúdská Arábie a Turecko mezitím budovaly své ekonomické a vojenské kapacity, a při pohledu na slabost doprovázející imperiální přepětí, začaly v mnoha oblastech světa napadat americkou dominanci. Obamova administrativa se různými způsoby snaží ve všech těchto oblastech – například na Ukrajině, v Sýrii, Iráku, Jemenu nebo v Jihočínském moři – reagovat, ale ukazuje se, že není s to v žádné z nich převládnout a prosadit svou vůli.

Bez ohledu na celou řadu neúspěchů nicméně nikdo z washingtonských mocenských elit -- senátoři Rand Paul a Bernie Sanders jsou jen výjimkou potvrzující pravidlo – jako by ani na chvíli nepřemýšlel o tom, že by se pozice jediné supervelmoci zřekl, natož aby z této cesty ustoupil. Prezident Obama, který si četná strategická omezení USA uvědomuje očividně velmi dobře, je typickým představitelem neochoty zříci se vizí o nadřazenosti: „Spojené státy jsou a zůstanou jediným nepostradatelným národem,“ prohlásil před absolventy akademie ve West Pointu v květnu 2014. „Platilo to pro minulé století a bude to platit pro staletí příští.“

Jak ale sladit realitu přepjaté supervelmoci v úpadku s neochvějným puzením k celosvětové hegemonii? První ze dvou přístupů k této hádance připomíná cirkusovou akrobacii na laně. Počítá s neustálým žonglováním americkými schopnostmi a závazky, omezenými zdroji (z velké části vojenského charakteru), které se -- vesměs marně -- rychle přesouvají z jednoho místa na druhé v reakci na rozvíjející krize, přičemž snahou je vyhnout se většímu a hlubšímu angažmá. V praxi tuto strategii uplatňuje současná administrativa. Říkejme jí Obamova doktrína.

Obama a jeho hlavní poradci v jejím rámci například dospěli k závěru, že Čína využila amerického zabřednutí v Iráku a Afghánistánu, aby začala prosazovat své vlastní strategické zájmy v jihovýchodní Asii. Proto se Washington rozhodl omezit svou vojenskou přítomnost na Blízkém východě a uvolnit si tak prostředky pro robustní politiku v západním Tichomoří. Tato změna byla oznámena v roce 2011; nejprve se nazývala „pivotem do Asie“ a poté „vyvažováním“ tamtéž, přičemž prezident své žonglování ani nijak neskrýval. „Po desetiletí, v němž jsme vedli dvě války, které nás stály draho, krví i penězi, Spojené státy obracejí svou pozornost k obrovskému potenciálu regionu Asie a Tichomoří,“ řekl poslancům australského parlamentu v listopadu 2011. „Současně s ukončením svých dnešních válek jsem nařídil svému týmu pro národní bezpečnost, aby se naše přítomnost a mise v Asii a Tichomoří staly nejvyšší prioritou. Proto snížení amerických výdajů na obranu nebude -- opakuji, nebude -- na úkor Asie a Tichomoří.“

Potom ale nový Islámský stát zahájil v červnu 2014 své útoky v Iráku, Američany vycvičená armáda se zhroutila a ztratila první čtyři města na severu země. Následovala videa, na nichž byly americkým rukojmím stínány hlavy, a s nimi i přímá hrozba pádu Američany podporovaného režimu v Bagdádu. Prezident Obama tak znovu začal „přesouvat pozornost“ – vyslal tisíce amerických vojenských poradců zpět do Iráku, americké letouny do iráckého nebe a položil tak základy dalšího velkého konfliktu.

Republikánští kritici mezitím tvrdí, že se Obama v marném válčení v Iráku (a Sýrii) nesnaží dost, a současně si ho berou na paškál za to, že nedělá dost ani pro realizaci „pivotu“ do Asie. Ve skutečnosti ale, při všem tom žonglování v Iráku a Tichomoří, které neuspokojuje snad nikoho, Obama nenachází ani prostředky, jak efektivně čelit Vladimiru Putinovi na Ukrajině, Bašáru Asadovi v Sýrii, húthijským rebelům v Jemenu, různým milicím bojujícím o moc v roztříštěné Libyi a tak dále.

Strana naprostého popření

Je očividné, že tváří v tvář množícím se hrozbám se žonglování neprokázalo být životaschopnou strategií. Dříve nebo později se „míčky“ prostě rozkutálejí a celému systému začne hrozit rozpad. Ať už se ale žonglování nakonec ukáže jakkoli nebezpečné, nebude ani zdaleka tak hrozivé jako druhá strategická reakce Washingtonu na úpadek supervelmoci: totální popření.

Stoupenci tohoto proudu mají za to, že problém není v erozi globálního postavení Ameriky, ale v nedostatku vůle – tedy v nedostatku ochoty mluvit a jednat tvrdě. Tvrdí, že pokud by byl Washington prostě hlasitější a mával přitom většími klacky, všechny hrozby ve světě se jednoduše rozplynou. Takový přístup ale může samozřejmě fungovat pouze v případě, že jste připraveni podepřít hrozby skutečnou mocí, „tvrdou silou“, jak tomu někteří rádi říkají.

Mezi nejhlasitější zastánce této linie patří John McCain, předseda senátního výboru pro ozbrojené síly a vytrvalý Obamův kritik. „Po dobu pěti let je Američanům sdělováno, že „příliv války ustupuje“, že se můžeme stáhnout ze světa zpět, za nízkou cenu pro naše zájmy a hodnoty,“ napsal typicky v březnu 2014 v úvodníku New York Times. „Posiluje se tím dojem, že Spojené státy jsou slabé, a pro lidi, jako je pan Putin, je slabost dráždivě přitažlivá.“ Jediným způsobem, jak zabránit agresivnímu chování Ruska a dalších protivníků, prohlásil, je „obnovit důvěryhodnost Spojených států coby světového vůdce“. To mimo jiné znamená vyzbrojit Ukrajince a antiasadovské Syřany, posílit přítomnost NATO ve východní Evropě, bojovat proti „větší strategické výzvě, kterou představuje Írán“ a hrát „silovější roli“ (tedy vyslat pozemní jednotky) ve válce proti IS.

Ze všeho nejvíc je tedy řeč o ochotě vysílat do světa vojáky. „Když agresivní vládci nebo násilní fanatici ohrožují naše ideály, naše zájmy, naše spojence, i nás,“ prohlásil McCain loni v listopadu, „to, co nakonec rozhodne, ... je schopnost, důvěryhodnost a globální dosah americké tvrdé síly.“

Podobný přístup -- v některých případech ještě agresivnější -- platí pro celý houf republikánských kandidátů, kteří se šikují do boje o prezidentský úřad (opět s výjimkou Randa Paula). Na nedávném Summitu svobody v Jižní Karolíně se účastníci předháněli, kdo by použil tvrdé síly více. Floridský senátor Marco Rubio sklidil potlesk za slib, že promění americkou armádu v „nejmocnější vojenskou sílu na světě“, guvernér Wisconsinu Scott Walker zase slyšel bouřlivé ovace za to, že ví, jak ještě více eskalovat válku proti mezinárodním teroristům: „Chci vůdce, který je ochoten bojovat s nimi tam, a to dříve, než oni začnou bojovat tady.“

V tomto přepáleném prostředí je zřejmé, že prezidentská kampaň v roce 2016 se ponese v duchu výzev k navyšování zbrojních výdajů, tvrdšímu postoji vůči Moskvě a Pekingu a posílení vojenské přítomnosti na Blízkém východě. Ať už si demokratická kandidátka Hillary Clintonová osobně myslí cokoli, bude nucena prokázat svou rozhodnost tím, že přijme podobné názory za své. Jinými slovy, od toho, kdo v lednu 2017 vstoupí do Oválné pracovny, se očekává, že bude mávat mnohem větším klackem nad podstatně méně stabilní planetou. Bez ohledu na dekádu a půl vyplněnou intervenčními katastrofami tak pravděpodobně přijde ještě agresivnější intervenční zahraniční politika s ještě větším tlakem na nasazení vojenské síly.

Nicméně, jakkoli taková politika může McCainovi a rostoucímu počtu jestřábů v Kongresu dělat radost, v praxi bez pochyby skončí katastrofou. Každý, kdo věří, že hodiny lze vrátit do roku 2002, kdy byla síla USA na svém vrcholu a invaze Iráku ještě nevyčerpala americké bohatství a vitalitu, nepochybně trpí bludy. Čína je mnohem silnější než před 13 lety, Rusko se z velké části zotavilo ze svého propadu po studené válce, Írán nahradil Spojené státy v pozici dominantního zahraničního hráče v Iráku a i další síly se v dnešním nestálém světě pohybují mnohem volněji než dříve. Za těchto okolností je pravděpodobné, že agresivní ukázky svalů ve Washingtonu povedou jen k neštěstí nebo ponížení.

Čas přestat předstírat

Zpět k původní otázce: Co má dělat supervelmoc v úpadku?

Kdekoli – s výjimkou Washingtonu – by zřejmá odpověď zněla v tom smyslu, že je třeba přestat předstírat, že je čímsi, čím ve skutečnosti není. První krok v každém z dvanácti bodů programu oživení přepjatého impéria, spočívá v přijetí faktu, že americká moc je už omezená a globální nadvláda nereálnou fantazií. Rovněž je třeba přijmout i další fakt: ať se to komu líbí nebo ne, USA sdílejí planetu se skupinou jiných velmocí – žádná z nich není tak silná, jako my, ale nikdo také není tak slabý, aby se nechal zastrašit hrozbou americké vojenské intervence. Poté, co by Washington absorboval realističtější hodnocení své moci, musel by se soustředit na to, jak přesně žít společně s takovými mocnostmi – třeba mimo jiné s Ruskem, Čínou a Íránem -- a zvládat vzájemné odlišnosti, aniž by podněcoval ještě katastrofálnější regionální požáry.

Pokud by strategické žonglování a totální popírání nebyly tak zakořeněny v politickém životě „válečné metropole“ USA, není snaha o novou strategii nepředstavitelně obtížná. Například Christopher Layne z George HW Bush School při Texas A&M V roce 2010 v The American Conservative argumentoval, že USA už nejsou s to udržovat své globální postavení supervelmoci, a „spíše než reagovat na tuto změnu další náhlou závažnou krizí ... měly by se dostat na špici tím, že své postavení změní postupně a spořádaně“. Layne a další přitom vysvětlují, co si pod tím představují: méně vojenských pletek v zahraničí, potlačené nutkání osázet planetu vojenskými základnami, snížené vojenské výdaje, větší spoléhání na spojence, více finančních prostředků k použití doma při rekonstrukci rozpadající se infrastruktury rozdělené společnosti, a snížená vojenská stopa na Blízkém východě.

Pokud se ale něco z toho má stát realitou, museli by američtí zákonodárci nejprve přestat předstírat, že jsou Spojené státy dál jedinou globální supervelmocí -- a to může být příliš hořká pilulka pro současnou americkou psyché (a pro politické aspirace některých republikánských kandidátů). Z tohoto popírání je ale už dnes jasné, že přijdou jen další nekoncepční vojenská dobrodružství v zahraničí, a s nimi dříve či později, ovšem za mnohem chmurnějších okolností, i americké přiznání reality.

Autor je profesor na Hampshire College v Amherstu, stát Massachusetts
Se svolením převzato z TomDispatch

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami