Rusko odmítá omezit svou podporu ozbrojeným separatistům na Ukrajině, Čína odmítá opustit své pozice v Jihočínském moři, Saúdská Arábie odmítá americkou dohodu s Íránem o jeho jaderném programu; Islámský stát (IS) odmítá kapitulovat tváří v tvář americkému letectvu. Co má supervelmoc na ústupu dělat při pohledu na takový vzdor

Není to žádná nicotnost. Americká identita se po celá desetiletí definovala tím, že jsou USA supervelmocí. Nástup ke globální nadvládě započal po druhé světové válce, kdy Spojené státy po celém světě převzaly odpovědnost za odpor k sovětské rozpínavosti; tendence přetrvala za studené války a po implozi SSSR ještě zesílila, kdy se USA chopily výhradní odpovědnosti za boj s celou řadou nových mezinárodních hrozeb.

Imperiální přepětí Washingtonu

V letech studené války stratégové ve Washingtonu předpokládali, že dvě velmoci budou o světovou nadvládu bojovat už navždy. V návaznosti na naprosto nečekaný rozpad Sovětského svazu začali snít o světě s jedinou „supervelmoci“, o jakési variantě Říma na Potomaku. V souladu s touto novou vyhlídkou administrativa George H.W. Bushe brzy přišla s dalekosáhlým plánem, který měl tento status uchovat na neurčito. Nazýval se Pokyny pro obranné plánování pro fiskální roky 1994 – 1999 a mimo jiné konstatoval: „Naším prvořadým cílem je zabránit opětovnému zrození nového rivala, a to buď na území bývalého Sovětského svazu, nebo jinde, který by představoval hrozbu řádu, jakou dříve představoval Sovětský svaz.“ Prezidentův syn, tehdy ještě guvernér Texasu, podobnou vizi globálně zahrnující Pax Americana formuloval během prezidentské kampaně v roce 1999. Pokud bude zvolen, sdělil kadetům v Charlestonu, bude jeho hlavním cílem „využít tuto obrovskou příležitost, která se naskytne jen několika národům v dějinách, a rozšířit stávající mír i pro dalekou budoucnost. Je to šance rozšířit americký mírový vliv nejen po celém světě, ale po celé roky.“

Bushovo „šíření míru“ se samozřejmě posléze proměnilo v invazi do Iráku a podnícení zničujícího regionálního požáru, který neutuchá, ale dodnes naopak sílí. Dokonce ani poté, co s tím vším začal, neměl (a dodnes nemá) pochyb o tom, že to byla cena, kterou bylo třeba zaplatit za to, aby si USA udržely své výsadní postavení jediné světové supervelmoci.

Mnozí mainstreamoví analytici dnes ale přiznávají, že tato strategie zaměřená na udržení americké globální nadvlády za každou cenu byla vždy odsouzena skončit tím, co historik Paul Kennedy z Yaleovy univerzity ve své klasické knize Vzestup a pád velmocí nezapomenutelně nazval „imperiálním přepětím“. Ve své knize z roku 1987 prozíravě napsal, že k tomu dojde v situaci, v níž „je součet globálních zájmů a závazků Spojených států ... mnohem větší než jejich kapacita hájit všechny z nich současně“.