Kdo orá pole mé, šetří pluh můj, říká se u nás na Moravě. Byť je toto přísloví trošku o něčem jiném, stejně jsem vždycky rád, když práci, kterou je třeba vykonat, udělá někdo jiný. A upozornit na do očí bijící paralely v kauzách nepravomocně odsouzeného „vraha“ Petra Kramného a nepravomocně osvobozené „vražedkyně“ Věry Marešové, tak jak to nedávno ve svém článku učinil kolega Ondřej Höppner, skutečně nezbytné bylo.

I já jsem měl v úmyslu opět připomenout, že žijeme v prapodivném státě, kde se nebezpečí nedůvodné trestní represe dávno netýká jen boháčů, kmotrů, „kontroverzních“ podnikatelů, parlamentních i komunálních politiků, neoblíbených úředníků, ale doslova každého z nás. Osudy dělníka Petra Kramného, zdravotní sestry Věry Marešové, ale i studenta Lukáše Nečesaného, či někdejšího vrcholového sportovce Otakara Tomana, budiž nám všem velkým varováním. I my můžeme jet na dovolenou, i v našem okolí může někdo zemřít, i my můžeme zajít do kadeřnictví.

Zapomenutý příběh

Zatímco jména Kramný, Marešová, Nečesaný čtenářům asi něco řeknou, příběh Otakara Tomana, na který jsem si v této spojitosti rovněž vzpomněl, je už asi bohužel zapomenut. Přesto, či snad právě proto si myslím, že stojí za to si jej právě teď a alespoň v Protiproudu připomenout. Jinde se o něm totiž dočtete jen těžko.

Eskamotérské kousky naší justice nejsou jen takzvané excesy. Ukazují, že je něco hluboce shnilého v našem represivním aparátu

I v tragickém případu Otakara Tomana totiž hraje hlavní roli fakt, že „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného) znamená pro mnohé soudce cosi jako „rohlík a deset deka vlašáku“, jak jsem kdysi četl v jednom velmi vtipném odvolání. A také soudní znalci, kteří sice nic nepotvrdili, ale rovněž nic nevyloučili. A rovněž svědectví o chování a povaze obžalovaného, která sice se skutkem samotným nemají vůbec žádnou spojitost, ale obžalovaný je s jejich pomocí vykreslen jako individuum, které by koneckonců vrahem být mohlo. Tak proč ho neodsoudit.