Jakkoli bychom asi měli spíše rozjímat nad duchovním významem Vánoc, přiznejme si, že nejeden z nás se, alespoň jako dítě, těšil na nějakou tu drobnost „od Ježíška“. Rád bych se s vámi podělil o to, co jsem letos pod stromečkem nalezl já. V papíru s podobiznou dědy Miloše, omotaný motouzem z Prechezy a s nezaměnitelnou popiskou „mojim národom“ krčil se v koutku nenápadný balíček. Uvnitř útlé dílko s názvem „Návrh zákona o prokazování původu majetku“. Začtěte se… a máte rázem po Vánocích…

Dědictví Zemáku

Podobizna Miloše Zemana na přetisku balicího papíru není samoúčelná. Byl to totiž právě on, kdo stál na konci 90. let minulého století u kolébky honu na bohaté, tehdy „tuneláře“, vedeného pod dnes již zapomenutou marketingovou značkou „Akce Čisté ruce“. Někde tam, snad z amplionu legendárního volebního autobusu Zemák poprvé dav hltal sliby o dohledání a zabavení „nakradeného“ majetku. Už tehdy jsme slýchali, jak to bude jednoduché a účinné. Nemůžeš prokázat, že sis na ten barák nenakradl, tak ti ho sebereme. A náměstí tleskala.

S realizací některých svých nápadů naštěstí Zeman opakovaně narážel: tu na ústavní právníky, tu na neschopnost svých lidí. Nezavedení „všeobecných“ majetkových přiznání proto někdejší předseda sociálnědemokratické vlády dodnes uvádí jako výjimku potvrzující pravidlo, že ve všem, co dělal, dosáhl úspěchu. Majetková přiznání a uplatnění presumpce viny u nabývání majetku posléze dokonce dokázal prosadit i jako téma prezidentských voleb, byť tato agenda s výkonem funkce prezidenta republiky nemá sebemenší reálnou souvislost.

Ať koza zdechne

Miloš Zeman vsadil na spolehlivou kartu: je-li něco národu českému vlastní, pak ono slavné má-li soused kozu, já kozu mít nemusím, ale přeji si, aby sousedovi koza zdechla. Kdokoli zabrnká na strunu závisti vůči úspěšnějším, tedy materiálně vyjádřeno bohatším, zákonitě uspěje. Vzpomeňme například „geniální“ návrh exministra dopravy Víta Bárty, aby se výše pokut za dopravní přestupky odvíjela od ceny vozu, v kterém byl přestupce dopaden. Jen jim zasolte, pracháčům!

Za časů rodící se prokurátorské republiky pak dostal hon na bohaté další rozměr. Třídní nenávist přestala být pouhým nástrojem politické propagandy, ale plynule se v rukou „osvobozených“ státních zástupců proměnila v nefalšované kladivo na čarodějnice. Novinářské drby o tom, kdo co kde ukradl a kolik má „skrytého“ majetku, přestaly být prostředkem k oblbování stáda a pobavení informovaných, a staly se poznatky pro (budoucí) trestní řízení. Z fám o tom, co kde kdo prý snad od někoho slyšel, se stala svědectví.