Nejsmutnější příběh. Tak zní český překlad slavného románu Forda Madoxe Forda, v němž sleduje tragické důsledky ničím neomezeného uspokojování vášní a citů. Dvě sebevraždy, dva zničené životy, jedna smrt a jedna dívka, která zešílí. Tedy, navzdory příběhu o lásce, žádná červená knihovna. Znám však příběh, a je také o lásce, který je ještě smutnější. Vypráví jej apoštol sv. Jan v šesté kapitola svého evangelia.

Kdo jí mé tělo, živ bude navěky

V ní Ježíš velkému zástupu svých učedníků sděluje, že je „chléb živý, jenž sestoupil s nebe.“ „Bude-li kdo jísti z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, tělo mé jest, které dám za život světa.“ Do přítomných Židů jako když udeřil blesk. Jak nám můžeš dát své tělo za pokrm?, ptali se.

Ježíšova odpověď je přímočará: „Vpravdě, vpravdě, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“

Tvrdá řeč, nebo tvrdá srdce?

Asi se teď mnozí ptají – a co je na tom tak smutného? Samozřejmě vůbec nic. Tato slova jsou naopak nevyčerpatelným zdrojem radosti pro ty, komu vešla do srdcí. Truchlivé je na tomto příběhu něco jiného. Mnoho Ježíšových učedníků reagovalo takto: „Tvrdá je ta řeč, kdo ji může poslouchat?“ Otočili se na podpatcích, pokud tehdejší sandále nějaké měly, a Ježíše opustili. Možná i navždy. A co na to Ježíš? Nevolal rozrušeně, aby se vrátili, že to tak nemyslel, že si jeho slova nemusejí, pokud nechtějí, vykládat doslova. Raději ztratil řadu svých přívrženců, než aby ze své pravdy slevil.

Nikoli symbol, ale skutečná přítomnost

Zamyslíme-li se nad tímto textem, zdá se až nepochopitelné, jak mohou někteří křesťané snižovat Tělo Páně, tedy Eucharistii, na pouhý symbol. Kristova řeč je tak jasná, že její smysl v ní nezaujatý posluchač postřehne hned, stejně jako byl srozumitelný těm, kdo ji slyšeli z jeho úst. Kdyby si jeho tehdejší posluchači mysleli, že o pokrmu, jímž bude on sám, hovořil jen obrazně, jistě by se mu dosavadní zástup věrných neztenčil.