V ministerských diskuzích, jimž dominovaly skoro až operetně úsměvné figury hejska s ohrnutým límcem a starého pána s přísným pohledem, zazněly různé pohledy na současnou situaci. Argumentace však nezůstala jen u aktuální ekonomické situace v Řecku. Atény použily i jiný typ munice, který se týká osudu německých dluhů v minulém století.

Pro plné pochopení je třeba se na chvíli vrátit až na konec první světové války. Vítězné mocnosti se tehdy rozhodly donutit poražené Německo k zaplacení gigantických válečných reparací. Tato dohoda se ve zpětném pohledu jeví jako skutečné finanční prokletí celého 20. století. Proč?

Německé centrální bance zlato a tvrdé měny potřebné k placení reparací brzo došly, a tak si další musela koupit na mezinárodním trhu za své marky. Těch si mohla vytisknout nepočítaně, a to taky udělala. Výsledná „výmarská hyperinflace“ dosáhla těsně před svým koncem v listopadu 1923 ročního tempa skoro 30 tisíc procent a způsobila, že německá populace má ještě dnes z inflace panickou hrůzu. Právě tato hrůza je jedním z pramenů odporu zástupců Německa v rámci ECB k dalším krokům ve směru měnové expanze.