Údajně nejvýznamnější formou pomoci krajanům na Ukrajině je výuka českého jazyka. Na jihovýchodě země zhruba mezi Mariupolem a Oděsou, ve vesnici Novhorodkivka, která se do roku 1946 jmenovala Čechohrad, ji vyučuje český učitel Jiří Bernkopf. MF Dnes publikovala jeho článek, který se vyslovuje k žádostem ukrajinských Čechů o repatriaci. Bernkopf vidí tyto žádosti skepticky, soudí, že většina z nich je motivována ekonomicky, také však snahou vyhnout se povolání do armády. Češtinu pokládá v oblasti za mrtvý jazyk. Není divu: při stalinských čistkách v třicátých letech byli jedněmi z prvních mrtvých čeští učitelé. Ministerstvu zahraničí slouží ke cti, že zde češtinu nechává vyučovat, byť výuku zajišťuje (snad zatím) jediný učitel.
Do oblasti „Čechohradu“ přišli Češi (z oblasti Litomyšle, Vysokého Mýta a Ústí nad Orlicí) v roce 1869, na pozvání ruského cara. Je přirozené, že za téměř 150 let tito lidé a jejich potomci do značné míry splynuli s novým prostředím a s původní vlastí udržují jen sporadické nebo žádné kontakty. Stejně tak je ovšem logické, že si na tuto vlast vzpomněli v momentě, kdy jim v té nové začalo být opět těsno. Podobně se chovají Maďaři a Rumuni v Zakarpatí. Není to přece jejich válka a kdo by se jim divil.
Prezident Zeman je na koni, protože krajané nespokojení s přístupem českých úřadů, se obrátili na něj. Zaorálek se ale brání. Prezidenta informoval o vstřícnosti ministerstva zahraničních věcí. „Tady mají dveře otevřené. Pokud se chtějí vrátit, tak mají volyňští Češi všechny procedury nesrovnatelně jednodušší než kdokoli jiný,“ řekl ministr. Ukrajinští Češi však nežijí jen na Volyni a jinde může být – a je – situace jiná.
„Nesrovnatelně jednodušší procedury“ získání trvalého pobytu mohou krajané využít za předpokladu, že doloží potvrzení o příslušnosti k české krajanské komunitě v zahraničí, v mluvě MZV „PPKK“. Potvrzení lze získat u zvláštního zmocněnce pro krajanské záležitosti Ministerstva zahraničních věcí ČR (je jím Karel Kühnl, sám reemigrant). Součástí žádosti o něj je doložení matričních dokumentů, prokázání znalosti jazyka, krajanská aktivita, apod. Se Zaorálkem lze souhlasit, že jde o požadavky vcelku rozumné, nejde o žádnou zbytečnou buzeraci.
Pokud zmocněnec uzná žádost důvodnou, šiml popojede: žadateli pošle „PPKK“ spolu s průvodním dopisem, v němž jej kromě jiných souvisejících informací seznámí s osnovou pro zpracování zdůvodnění a životopisu pro účely žádosti o trvalý pobyt.
Tuto žádost musí krajané v postavení cizince podat osobně na českém zastupitelském úřadě. Na Ukrajině pouze v Kyjevě (konzulát v Doněcku nefunguje). Na seznamu, který kanceláři prezidenta Zemana předala předsedkyně občanského sdružení Sedm paprsků Věra Doušová, je 232 jmen, z toho 102 z oblasti Volyně, zbytek z jihovýchodu Ukrajiny. Krajan z „Čechohradu“ na jihovýchodě to má do Kyjeva zhruba 650 kilometrů, krajan z Volyně, pravda, jenom asi sto padesát.
Přijetím žádosti, která musí být dále mj. doložena doklady o zajištění pobytu a zajištění prostředků k pobytu, ovšem „nesrovnatelně jednodušší procedura“, čti dlouhé řehtání úředního šimla, nekončí. Mnohdy ostatně ani nezačne: kde si asi má krajan, který Hradčana viděl leda v televizi, „zajistit pobyt“ a jak má doložit svým příjmem „prostředky k pobytu“, když třeba v důsledku války o příjem přišel? Ani tehdy, když se mu podaří všechny požadované dokumenty dát dohromady, nemá vyhráno: vyřízení víza trvá obvykle tři až čtyři měsíce, platnost některých dokladů (včetně „PPKK“) je ovšem jen 180 dní. Po uplynutí této doby zřejmě může podle ministerstva vnitra dojít ke změně původu žadatele, takže o „PPKK“ musí požádat znovu.
„Nesrovnatelně jednodušší procedura“ se tak pro lidi, kteří v chudé a válčící zemi vidí ve vlasti svých předků spásu, protáhne zhruba na půl roku. Bude-li šiml milosrdný, možná o pár týdnů méně.
O žádosti krajanů se nicméně mezi Hradem, zamini a vnitrem jedná. Šéf zahraničního odboru prezidentské kanceláře Hynek Kmoníček v České televizi řekl, že seznam zájemců o repatriaci by měli pracovníci ministerstva vnitra prověřit na Ukrajině. Dodal, že na ministerstvu vnitra je, jak požadavky na žadatele nastaví a kolik lidí se do nich vejde. Ministerstva vnitra a zahraničí by pak měla připravit společný návrh pro vládu, která o repatriaci rozhoduje. Ve čtvrtek Kmoníček odhadl, že pokud by vláda s přesídlením krajanů z Ukrajiny souhlasila, mohli by první zájemci dorazit do Česka ještě letos.
Pro premiéra Sobotku je to ale předem horký brambor. Co šlo v případě zraněných revolucionářů z Majdanu vyřešit v řádu dnů, je v případě krajanů veliký a velmi choulostivý problém. Jak v České televizi v sobotu premiér řekl, poptávky po přesídlování „by samozřejmě mohlo využít Rusko z hlediska své propagandy vůči Ukrajině“ a mohlo by to zkomplikovat české vztahy s Ukrajinou. Dodal, že „řada lidí, podle informací, které se objevují, usiluje o přesídlení například proto, aby se vyhnuli odvodům do ukrajinské armády, takže to vůbec není jednoduchá věc.“
Tak to je opravdu vošajstlich. Pomoc krajanům, byť řádně prosetým byrokratickým sítem, by mohla zkomplikovat vztahy s nelegitimním režimem, za nějž tito lidé nechtějí umírat. Neměli bychom snad na Ukrajinu vyslat zvláštního zmocněnce, který by jim vysvětlil, že je to jejich vlastenecká povinnost? Pak bychom byli možná s reprezentanty, kteří nechávají zabíjet občany vlastní země, nejlepší kamarádi…
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
