Údajně nejvýznamnější formou pomoci krajanům na Ukrajině je výuka českého jazyka. Na jihovýchodě země zhruba mezi Mariupolem a Oděsou, ve vesnici Novhorodkivka, která se do roku 1946 jmenovala Čechohrad, ji vyučuje český učitel Jiří Bernkopf. MF Dnes publikovala jeho článek, který se vyslovuje k žádostem ukrajinských Čechů o repatriaci. Bernkopf vidí tyto žádosti skepticky, soudí, že většina z nich je motivována ekonomicky, také však snahou vyhnout se povolání do armády. Češtinu pokládá v oblasti za mrtvý jazyk. Není divu: při stalinských čistkách v třicátých letech byli jedněmi z prvních mrtvých čeští učitelé. Ministerstvu zahraničí slouží ke cti, že zde češtinu nechává vyučovat, byť výuku zajišťuje (snad zatím) jediný učitel.

Do oblasti „Čechohradu“ přišli Češi (z oblasti Litomyšle, Vysokého Mýta a Ústí nad Orlicí) v roce 1869, na pozvání ruského cara. Je přirozené, že za téměř 150 let tito lidé a jejich potomci do značné míry splynuli s novým prostředím a s původní vlastí udržují jen sporadické nebo žádné kontakty. Stejně tak je ovšem logické, že si na tuto vlast vzpomněli v momentě, kdy jim v té nové začalo být opět těsno. Podobně se chovají Maďaři a Rumuni v Zakarpatí. Není to přece jejich válka a kdo by se jim divil.

Prezident Zeman je na koni, protože krajané nespokojení s přístupem českých úřadů, se obrátili na něj. Zaorálek se ale brání. Prezidenta informoval o vstřícnosti ministerstva zahraničních věcí. „Tady mají dveře otevřené. Pokud se chtějí vrátit, tak mají volyňští Češi všechny procedury nesrovnatelně jednodušší než kdokoli jiný,“ řekl ministr. Ukrajinští Češi však nežijí jen na Volyni a jinde může být – a je – situace jiná.

„Nesrovnatelně jednodušší procedury“ získání trvalého pobytu mohou krajané využít za předpokladu, že doloží potvrzení o příslušnosti k české krajanské komunitě v zahraničí, v mluvě MZV „PPKK“. Potvrzení lze získat u zvláštního zmocněnce pro krajanské záležitosti Ministerstva zahraničních věcí ČR (je jím Karel Kühnl, sám reemigrant). Součástí žádosti o něj je doložení matričních dokumentů, prokázání znalosti jazyka, krajanská aktivita, apod. Se Zaorálkem lze souhlasit, že jde o požadavky vcelku rozumné, nejde o žádnou zbytečnou buzeraci.