Pan ministr Pavel Blažek  mě  spolu s premiérem Nečasem  označili  za hlavního viníka vydání ruského podnikatele  Alexey Torubarova  do Ruské federace. Toto tvrzení je nepravdivé a  účelové, neboť jeho jediným smyslem je, aby  se pan ministr spravedlnosti zbavil  odpovědnosti za své jednání.  

Ministr, který varován českými i zahraničními humanitárními organizacemi, v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu správního, judikaturou Ústavního soudu  a  mezinárodními dohodami, vydal  podnikatele k trestnímu stíhání do Ruska, i když o jeho ruskou stranou tvrzené  vině  lze  důvodně pochybovat, neboť jeho obvinění pochází od lidí z tajné služby a policie zainteresovaných do jeho podnikání.  Poté, co se proti jeho rozhodnutí zvedl nečekaný odpor, se snaží  ze své odpovědnosti vykličkovat. Kdo jiný je vinen, než obhájce, který nedostatečně čelil jeho rozhodnutí a kdyby byl kvalitnější, dokázal by jeho rozhodnutí  zvrátit! To je samozřejmě  absurdní  argumentace – pan ministr má vydávat taková rozhodnutí, aby  je  nemusel ani kvalitní, ani nekvalitní  advokát napadat.   Znamená to, že  nemá  nést odpovědnost  ten, kdo z titulu svého úřadu a pravomoci podepsal povolení  k  vydání  Torubarova  k  trestnímu stíhání do Ruské federace, ale „nekvalitní„ obhájce, který  výkonu jeho  rozhodnutí  nezabránil?  Obvinění pana ministra a jeho premiéra je absurdní.  Protože platí, že  "v  politice  jsi  jen  tak dobrý, jak tě vnímá veřejnost", je třeba, aby  veřejnost  věděla, jak  nekvalitní  politiky  má v  ministru spravedlnosti a premiérovi, když už  oba  začali mluvit  o  kvalitě.

Poté, co  všechny  tři soudy -  krajský, vrchní  i  ústavní,  rozhodly o přípustnosti vydání mého klienta do Ruské federace,  zbývala  panu Torubarovovi  poslední naděje – pozitivní rozhodnutí  v azylovém řízení, které běželo paralelně  vedle  řízení  o  vydání. Nesměl  být vydán, dokud nebude    rozhodnuto o  jeho žádosti o udělení azylu  a  v případě, že  mu  nebude udělen,  se mohl dále  bránit  řádným i mimořádným opravným prostředkem včetně ústavní stížnosti. Vydání totiž bránila Úmluva o právech uprchlíků vyjadřující zásadu „non refoulement“, tedy  zákaz  vydání uprchlíků do země, kde by byla ohrožena jejich svoboda či zdraví,  a  judikatura  Nejvyššího  správního  soudu  ČR  a  Ústavního soudu. Můj klient mohl za stávajícího  azylového  řízení  být  vydán jen tehdy, kdyby vzal svoji žádost o azyl zpět.