Moji žáci se nedívají na televizi

Před lety jsme bydleli v Podskalské ulici, kde z oken kuchyně ve vnitrobloku bylo vidět jak naproti v domě stojí v místnosti řada křesel do kterých usedali lidé a žili život v řadě. Jedli tam, dorozumívali se, atp. seřazeni vedle sebe. Připadalo nám to velmi zvláštní až do chvíle, kdy jsme zjistili, že před touto řadou stojí televizní přijímač, který motivoval členy rodiny k tomuto životu v řadě. Ale to už je historie.

Poslední generace mých žáků už nekouká na televizi, ani neposlouchá rádio. Pokud něco chtějí vidět či slyšet, hledají to na počítačích, které dnes nosí sebou v podobě ajpedů či ajfonů. Zatím se mi jeví budoucnost televize jako skladu nejrůznějších typů informací, pořadů, filmů, tiskovin, vlastně všeho co je možné a potřebné někdy vyhledat a lidé si budou sami tvořit svůj program. Donedávna bývala zábava společná. I když se diváci v kině spolu nebavili, přece jen je něco spojovalo. I doma u televize existoval rodinný život. Dnes se to začíná dít jinak.

Politická a programová jednostrannost ČT

Někdy si přeji, abychom otočili vypínačem a nic se nestalo, aby zkrátka přestal téct proud. Vím, že by to byla pro současný svět tragédie, zhroutilo by se světové hospodářství, přestalo by se cestovat a rytmus života by dostal jinou dimenzi. Tento otřes by možná přinesl více společného života, možná bychom začali opět doma hrát na neelektronické nástroje a potmě sborově zpívat.

Když se podívám na současnou televizi, připadá mi, že se od doby, kdy jsem byl v Radě ČT (2001-2004) toho moc nezměnilo. Určitě existuje více kanálů a údajně se zmenšil počet restaurací v areálu ČT (za mne jich tam bylo 11), ale politická a programová jednostrannost zůstala.

Dnes bychom měli vzpomenout na tzv. „Televizní krizi“ před 15 lety (tedy výročí), kdy si pracovníci ČT vzali televizní diváky jako rukojmí a nutili nás, abychom podpořili jejich sobecké, zkreslené a politicky jednostranné postoje. Pamatuji si jak silná byla manipulace řinoucí se z obrazovky.