V poslední době se vyrojilo mnoho charakteristik současného světa i vizí blízké budoucnosti. Řada filozofů (Han, Harari, Nassehi, Beck a další) za pomoci sociologie, politologie, přírodních i dalších humanitních věd se snaží popsat naší dobu, popřípadě nahlédnout do zítřka.

Jedním ze zdrojů z kterých čerpají je i popkultura. Populární hudba, filmy, zbytečné bestsellery stojí vedle „vznešených“ myšlenek z oblasti filozofie či vědy.

Většina autorů prognóz se neorientuje v oblasti umění a bere vše co se nabízí bez kritického zkoumání a tak teorie (nebo jejich části) vycházející z reflexe současného umění, jsou pomýlené. Umění je samozřejmě mimoprofesionální, tzn. že je určeno všem. K jeho vnímání nejsou třeba speciální znalosti. Přes to tvrdím, že umění musí být nějak elitní i když forma elitnosti je dnes hodně diferencovaná. Umění vyžaduje určitou citlivost, změkčení, zcitlivění, jemnost smyslů. Současné agresivní umělecké proudy vytvářejí zmatek v hlavách i srdcích diváků, kteří se bojí tento tlak odmítnout, aby nebyli pokládáni za kulturní analfabety. Ve skutečnosti jsou nekulturní ti, kteří nátlaku kultury podléhají.

Celý život se pohybuji v oblasti umění, tzn., že nepovažuji za umělecké dílo ani zdaleka všechno, co se nám jako umění předkládá. Termíny jako „vyhořelá společnost“, „bezbariérové sdílení“, „digitální ráj“, „dataismus“ a mnoho dalšího slovního harampádí, které se módně objevuje v současných společenských vědách, platí v oblasti umění jen parciálně.

Na začátku dvacátého století prezentoval Marcel Duchamp průmyslově vyráběný objekt s kterým neměl nic společného (tzn. žádným způsobem nezasáhl do jeho vzniku) jako své umělecké dílo. První z těchto objektů byl pisoár, který nazval Fontánou, tzn., že v tomto případě ještě použil určitou metaforu. V dalším objektu - Sušáku na lahve - už žádná přidaná hodnota není. Sušák na lahve je jen sušákem na lahve a přesto má být vnímán jako umělecké dílo. Tímto gestem se změnila optika nazírání. Dosud bylo autorským dílem jen to, co umělec vytvořil, zorganizoval nebo se alespoň účastnil na jeho vzniku. Po Duchampově gestu můžeme jako umělecké dílo vnímat cokoliv, co je nám jako dílo prezentováno. Je to obrovské osvobození, ale zároveň tím vzniká pro umělce téměř nezvladatelná zodpovědnost. Proto také mnoho následovníků Duchampa vytvářelo jen karikatury svobody, karikatury volnosti. I Duchamp se svým dalším směřováním vzdálil vlastním postojům asi proto, že si však uvědomil nesmyslnost opakovaného gesta a nemožnost žít na hranici. (Hranice nemá rozměr, buď jsme na jedné nebo na druhé straně.) V Duchampově gestu je daleko víc než v jakékoliv jiné oblasti vidět (cítit) sepjetí svobody s odpovědností. Zdá se, že svoboda, jež není postavena na odpovědnosti, svobodou není.