V souvislosti s ní si nelze nevybavit to, co kdysi řekl Napoleon Bonaparte. Tento slavný francouzský vojevůdce, který je sám považován za velmi kontroverzní osobnost (a nutno říci, že zcela právem), označil historii za snůšku lží, na nichž se shodli vítězové. Je to v přímém rozporu s posláním, které by historie měla plnit, a které asi nejlépe pojmenoval americký prezident Thomas Jefferson, když řekl: „Historie tím, že lidi zpravuje o minulosti, umožňuje jim soudit přítomnost.“

Jefferson, který svými činy sám dějiny psal, měl bezpochyby pravdu, totéž ale můžeme říci také o Napoleonovi. Poté, co na začátku 50. let zachvátila Československo vlna vykonstruovaných politických procesů, začali z fotografií „mizet“ i významní představitelé komunistického režimu, kteří jej dlouho pomáhali budovat, ale postupem času upadli v nemilost. Již dříve přitom začalo docházet k relativizaci všeho dobrého, co přineslo období první republiky, jeden z jejích zakladatelů, prezident Tomáš Garrigue Masaryk, byl dokonce osočován z toho, že nechal střílet do dělníků. Obětí nechutné dehonestační kampaně se stal také protektorátní prezident Emil Hácha, když byl po několik let opakovaně označován za zrádce a kolaboranta. Byl to přitom právě Hácha, kdo se snažil (dokud mu síly sloužily) zmírňovat represe ze strany nacistického Německa vůči obyvatelům Protektorátu.

K ohýbání historie však nedocházelo pouze za minulého režimu a nedocházelo k němu pouze u nás. Oscarový režisér Oliver Stone natočil před pár lety dokumentární cyklus Americké století očima Olivera Stonea, protože nabyl (dle mého oprávněného) dojmu, že moderní dějiny nejsou na amerických školách interpretovány objektivním způsobem. Za tento svůj počin byl nejen chválen, ale také ostře kritizován, na což už je ovšem za tu dobu, co točí filmy a dokumenty, dobře zvyklý. Sluší se dodat, že Stone rozhodně nepatří k filmařům, kteří mají potřebu si něco dokazovat – za svou vlast krvácel ve vietnamské válce.