To znamená mít z čeho brát pro jejich splnění, a to bez dluhového zatěžování státu, tedy každého z jeho občanů. Nejen pro samotné nebezpečí dluhu a růstu jeho příslušenství, nýbrž a především proto, že dluh znamená ekonomickou, a tím i politickou závislost. To by si měli uvědomit především ti, kteří v zájmu tzv. ekonomického růstu souhlasí s možností dalšího zadlužování. Bohužel však ani KSČM nemá ucelenou a zdůvodněnou představu, natož pak sílu, jak stav změnit.

Na příkladech uvedl, jakých nesmyslů se vedení strany dopouští ve snaze kopírovat všeobjímající politiku ČSSD v rouše Zemanových „dolních deseti milionů“. Konec konců i předseda strany častokrát uvedl, a pokusil se zdůvodnit, 90  % shodu programů KSČM a ČSSD. Uvědomíme-li si, že se dosud lišíme v pohledu na další postup evropské integrace a na naše členství v NATO, pak toho na odlišení skutečně moc nezbývá. Výstižné a dovršující je vyjádření Pavla Kováčika pro server ihned.cz z 25. 2. 2013, že „Vítězný únor je minulostí, za kterou jsme se omluvili. KSČM není KSČ“.

Mám-li shrnout, jaké jsou dle mého názoru příčiny současného negativního stavu v činnosti strany a tím přeneseně i v jejím vlivu ve společnosti, pak je spatřuji zejména v:

1)  Chybějící, neprovedené a již v zadání předem manipulované analýze poválečné historie komunistického hnutí v České republice. Již z dílčích zlomkovitých informací o postupu prací lze soudit na tendenčnost výběru i zpracování faktů i na mnohou absenci marxistické metodologie. Mimo jiné tím evidentně trpí programový dokument Socialismu v 21. století.