Proto různí vykladači vietnamské historie, kteří ji přizpůsobovali aktuálním politickým potřebám, zjednodušili tuto složitou rozporuplnost na jedinou její stránku: na pradávný, přinejmenším dva tisíce let trvalý boj Vietnamců proti čínské expanzi a za národní nezávislost. K tomu lze najít dostatek legend i skutečných příkladů, dokazujících statečnost vietnamských bojovníků.

Ti nejslavnější

Například sestry Trung Trac a Trung Nhi, které se postavily proti čínské nadvládě a založily vlastní stát s metropolí Me Linh (nedaleko od Hanoje), ale byly nakonec poraženy a v roce 43 n.l. skočily do řeky. Bylo to v podstatě ženské povstání, generály v čele armády byly ženy a vzdorovaly čínské přesile tři roky. Stejně statečná byla rovněž královna Trieu, plným jménem Trieu Thi Trinh, která ve 3. století na slonu vedla své bojovníky proti čínským vojákům. Dosáhla dočasného úspěchu, ale nikoliv trvalého osvobození země.

Je zajímavé, jak se v dávné historii objevují Vietnamky hrdinky. Nikoliv, že by později byly méně statečné, ale do historie už nevstoupily. Mezi vedoucími činiteli orgánů nově vzniklé Vietnamské demokratické (později socialistické) republiky, ať už vojenských nebo politických, se objevila jedna jediná žena – Nguyen Thi Binh jako ministryně zahraničí prozatímní revoluční vlády Jižního Vietnamu. Setkával jsem se s ní v Paříži, když tam přijížděla na vietnamsko-americká oficiální jednání. Byl jsem překvapen, jaké mezinárodní vážnosti se těšila. Také ve své vlasti, vždyť v letech 199 –2002 zastávala funkci viceprezidentky VSR. Přátelil jsem se s jinou vietnamskou diplomatkou, seznámili jsme se ještě dávno předtím, než vstoupila na tuto dráhu. Byla mj. velvyslankyní této jihovietnamské revoluční vlády v Praze, později v Římě, také „bílá vrána“ mezi vietnamskými diplomaty.

Nicméně ve vietnamské historii je mnohem více mužů – hrdinů, zejména v odboji a válce proti Francouzům, Američanům a Číňanům. První prezident VDR Ho Či Min by si zasloužil samostatnou kapitolu, stejně jako vrchní velitel všech novodobých válek – proti Japoncům, Francouzům, Američanům, Rudým Khmérům a Číňanům (v únoru 1979) Vo Nguyen Giap. Generál, který nikdy nestudoval žádnou vojenskou akademii a přesto jeho vítězné bitvy vešly do vojenských učebnic celého světa. Ale jsou i novodobí nevojenští hrdinové. Například Pham Tuan, první asijský kosmonaut, který na sovětské družici vyletěl do vesmíru v roce 1980. Nebo Ngo Bao Chau, matematik s pozdější francouzskou státní příslušností, který v roce 2010 získal Fieldsonovu cenu pro matematiky, která se uděluje každé čtyři roky jen dvěma až čtyřem nejlepším ve světě.

Nejen písmo

To jsme poněkud odběhli od vietnamské historie za čínského panství. Toto období má vlastně dvě mince. O té první, o boji proti čínské nadvládě, jsem se zmínil. Ta druhá představuje vzájemné sbližování, přesněji řečeno přejímání mnoha čínských prvků, například systému administrativy. Ostatně, úředním písmem ve Vietnamu byla až do počátku minulého století klasická čínština. Existoval také systém přepisu vietnamských slov pomocí znaků, který se nazýval ch? nôm („jižní znaky“). Čínské znaky se v něm navzájem kombinovaly a naznačovaly buď jen zvuk, nebo kombinace zvuku a významu vietnamského slova. Ho Či Min stejně jako jiní vietnamští vzdělanci v začátku 20. století psal své verše, svůj Deník z vězení v čínštině, teprve později byl pořízen vietnamský překlad. Od 19. století se začal prosazovat přepis vietnamštiny do latinky (qu?c ng?) s užitím mnoha diakritických znamének, aby se jimi vyjádřila odlišnost těch slov, která by se psala stejně, ale jinak vyslovovala a měla i jiný význam.