Zmíněná Peroutkova úvaha pochází z 26. dubna 1939. V dobách extrémního nebezpečí, persekuce a hrozby vězení či popravy je velmi těžké a náročné veřejně oslovit národ a je až neuvěřitelně snadné a krutě rozmarné plácání neinformovaných „soudů“ s odstupem 76 let.

Prostě to udělat musel

Česká tradice exulantská, od Komenského a Havlíčka, po J. Baťu, Peroutku a (vnitřního exulanta) Čapka, vyrůstá z masivního podloží statisíců prostých lidí, kteří komunikují a rozumí komunikaci v celé škále náznaků, jinotajů, dvojsmyslnosti a významných gest, úsměvů i dobře umístěných pauz. Toto podloží je dědictvím i pokladem národního přežití – minulého., současného i budoucího. Jsou to ale právě špičky, hroty a výkvěty téhož úrodného podloží, které svojí viditelností musí často obětovat sami sebe.

Peroutkův „Dynamický život“ byl zcela jasnou cestou do koncentráku – a Peroutka o tom riziku dobře věděl. To, že přežil, vrátil se a byl bez okolků vyhnán do exilu, jsou jen následky toho prvního osudného kroku, který v daném kontextu doby národní „špička“ udělat musí. Ne proto, že se chce obětovat, ale proto, že už jinak nemůže, že už je plně definovaná svým myšlením a přesvědčením. Prostě musí. V takové chvíli již to současné, úrodné podloží lidového pochopení nepomůže, nespasí a neochrání. Co je bolestné, naštěstí již jen vůči mrtvým, je nepochopení a arogance generací, tak vzdálených v mlhavé a jen těžko pochopitelné budoucnosti.

Z vůdce národa vůdcem národů?