Je to prosté. Člověk je tvor společenský, potřebuje se sdílet a chce mít své zázemí, svůj houf.
Je to vlastně kauza existenciální i společenská zároveň. Žádná konstanta, ale neustálá proměnná.
Být členem houfu znamená mnohé. Zprvu jen potřeba někam patřit, začlenit se (což je přijatelnější než registrovat se). Postoupíme o stupeň a rozevírá se iluze splněných přání a snů. Čím výše stoupáme, tím jsou nabídky lákavější: Možnost rozhodování. Mít moc. Mít vliv na veřejné mínění. Věru, není toho málo.
Z toho plyne, že máme houfy hravé i dravé, kluby i doupata, spolky, komunity, občanská sdružení, zájmové profesní organizace, a budeme-li důslední a neúprosní, tak sem zahrneme i hasiče a Český červený kříž, veškeré nadace, církve a politické strany. V umění houfovat se nejsme žádná béčka.
Když už jsme si houfy v souhrnu pojmenovali, zkusme charakterizovat. Jsou houfy těšivé jako míšeňská jablíčka nebo čistokrevní psi, trofejní jako mlčenlivá alba známek či dech beroucí starožitné exempláře. Dobrá, stará vřídla.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV