Je to prosté. Člověk je tvor společenský, potřebuje se sdílet a chce mít své zázemí, svůj houf.

Je to vlastně kauza existenciální i společenská zároveň. Žádná konstanta, ale neustálá proměnná.

Být členem houfu znamená mnohé. Zprvu jen potřeba někam patřit, začlenit se (což je přijatelnější než registrovat se). Postoupíme o stupeň a rozevírá se iluze splněných přání a snů. Čím výše stoupáme, tím jsou nabídky lákavější: Možnost rozhodování. Mít moc. Mít vliv na veřejné mínění. Věru, není toho málo.

Z toho plyne, že máme houfy hravé i dravé, kluby i doupata, spolky, komunity, občanská sdružení, zájmové profesní organizace, a budeme-li důslední a neúprosní, tak sem zahrneme i hasiče a Český červený kříž, veškeré nadace, církve a politické strany. V umění houfovat se nejsme žádná béčka.

Když už jsme si houfy v souhrnu pojmenovali, zkusme charakterizovat. Jsou houfy těšivé jako míšeňská jablíčka nebo čistokrevní psi, trofejní jako mlčenlivá alba známek či dech beroucí starožitné exempláře. Dobrá, stará vřídla.