Mirko Raduševič: Jak s uprchlíky?

Podivil se nad tím, že se v centru Vídně uprostřed noci potuloval desetiletý chlapec, který měl být ve zmíněném táboře. Po kontrole tábora toho k rozčilování bylo daleko více. Heinz Patzelt konstatoval: „Nemyslel jsem si, že je vůbec něco takového v Rakousku možné.“ Kritizoval personál zodpovědný za tábor. Dodal, že výmluvy na nedostatek financí nejsou možné v zemi, která je třetí nebo čtvrtou nejbohatší na světě. Tvrdil, že v táboře je pošlapávána úmluva OSN o právech dítěte.

A pokračoval v hněvu na Traiskirchen, kde sprchující ženy jsou lákavou a zábavnou peep-show.

Ministr vnitra na kritiku reagoval tím, že kritika není pro něj překvapivá a že situace je způsobená mimořádnou situací a slíbil, že ministerstvo poskytne co "největší možný příspěvek k řešení problémů“.

Reportáž

Na stejném serveru rakouského deníku Kurier je další článek – reportáž z vlaku – rychlíku mezi Budapeští a Mnichovem svištícího přes Rakousko. Fakta z článku jsou překvapující tím, jak snadný tranzit mají migranti v sousedním Rakousku.

Maďarské pašerácké bandy přišly na to, že je daleko snazší a bez nervů tranzit do Německa vlakem. „Proč si ničit nervy a ztrácet čas,“ píše Kourier o způsobu přepravy migrantů dálkovými rychlíky. Zatímco rakouská policie provádí šťáry na dálnicích a silnicích, jízda vlakem je pro převaděče bezstarostná a bez rizika, že by jim hrozilo zatčení a soud.

Na budapešťském hlavním nádraží Keleti padá soumrak a začínají se scházet skupinky Afghánců, Syřanů a Iráčanů. Sednou si na zem, dají si dokola vodní dýmku, hrají karty a čekají na „kámoše“, kteří jim předají lístky na vlak. Všichni jsou nervní, ale nemají rozhodně strach. Policie občas někoho zadrží, ale je to v klídku, celkem brzy je propustí a rozhodne, že provinilec do 72 hodin musí opustit zemi. Uprchlíci nechápou smysl akce, když stejně se nechtějí v Rakousku zdržovat a zemi opouští směr Německo. V devět večer přijíždí na nádraží Keleti rychlík do Mnichova a uprchlíci se nahrnou do vagonů.

Kolem tři čtvrtě na dvanáct je vlak v pohraniční stanici Hegyeshalom. Panuje napjatý klid. Náhle uprchlíci slyší výzvu v němčině, které dobře rozumí:

"Fahrscheinkontrolle!" a všichni ztuhnou. Starý Syřan jen chvilku lituje, že si nevzal cestovní pas. Ze všech spadne úlek, když zjistí, že nejde o rakouského policistu, ale průvodčího.

Průvodčí dobře ví, že exoticky vyhlížející cestující mají lístky jen do poslední maďarské stanice Hegyeshalom ( i když si migranti myslí, že jízdenka platí až do Německa). Teď musí bez okolků a rádi „zacvakat“ za cestu dále. Průvodčí se jich ptá, kam cestují a jednohlasně a hrdě hlásí: „München“. Průvodčí dostává od každého něco málo přes padesát euro. Nový lístek jim platí ale jen do Salzburgu, do Německa to není tak daleko (tak to píše reportér deníku Kurier). Uprchlíci se opět mýlí a myslí si, že mají jízdenku do Mnichova.

Vlak nabral zpoždění a rakouský průvodčí se za každou cenu snažil vybrat peníze od všech migrantů, což reportér spočítal kolem tří set, což činí kolem 1500 euro.

Článek poznamenává, že je to pěkná sumička do kasy rakouských železnic, která by se velmi hodila na provoz záchytného tábora Traiskirchen.

Ze tří stovek migrantů vystoupí ve Vídni jen deset Syřanů, kteří neměli na cestu dále. Budou se snažit sehnat peníze a skončí stejně v Traiskirchenu jako další, kteří měli tu smůlu, že na ně ve vlaku narazila náhodná kontrola vlakové policie. Z dvaceti dálkových vlaků jsou pouze tři kontrolovány a za celý červenec ve vlacích do Mnichova rakouská policie zachytila jen 1320 osob. Všichni pak za státní peníze putovali do Traiskirchenu, kde stejně jen čekali na vhodnou příležitost, jak se opět dostat na nádraží a cestovat do vysněného Mnichova. Jejich krajané již dávno tam jsou a oni o tom zatím jen sní…

Diskuze o centru pro 400 tisíc uprchlíků

Srbsko, poměrně chudá země, potýkající se tranzitem tisíců migrantů denně prohlásilo ústy předsedy branně-bezpečnostního výboru parlamentu Mojmira Stojanoviće, že je ochotné na svém území vybudovat centrum pro 400 tisíc uprchlíků! Pochopitelně mělo by to být za peníze EU. Taková nebojácnost jednak vyplývá z toho, že tato země si prošla horším peklem, než je současná vlna uprchlíků (Srbsko v minulosti zažilo stotisícové vlny uprchlíků svých krajanů z Kosova a Chorvatska), ale také někteří politici to vidí jako možnost, jak se EU zalíbit a navíc pojmout uprchlický problém jako investiční záměr a možnost pro ekonomický růst země.

Mojmir Stojanović opírá návrh o to, že „EU nemá pro situaci s migranty žádné řešení a dá se najít východisko v tom, že se vybuduje velké centrum.“ K tomu dodává, že se opírá o spekulace, které kolují mezi představiteli EU. Ti údajně mluví o plánu vybudovat takové centrum nejlépe na jihu Balkánského poloostrova. „Takové město by mělo být mobilního typu,“ říká Stojanović.

Pochopitelně, že naráží v Srbsku na odpor. Ministr práce a sociálních věcí Aleksandar Vulin k návrhu uvedl: „Srbsko nemá žádné kapacity. Plníme závazky vůči žadatelům o azyl, které vyplývají z mezinárodních smluv, ale žádné centrum v Srbsku budovat nebudeme.

Nakonec sám Stojanović další den přiznal, že budování obřího centra je ekonomicky náročné a navíc znamená bezpečnostní riziko. Jeho zástupce uvedl, že Srbsko půjde spíše do varianty budování několika menších center.

Srbsko musí akutně tento problém řešit, neboť denně do země vstoupí kolem jedno tisíc migrantů (některá média píší až dvou tisících). Delší čas pak zde pobývá kolem 70 tisíc migrantů, převážně ze Sýrie. Hlavní město Bělehrad řeší problém, že každý den v jeho parcích pobývá kolem 500 až 700 migrantů. Místní, píší zdejší noviny, nemají s migranty žádný problém, pouze poukazují na to, že migrantům chybí mobilní toalety. Možná někoho udiví prohlášení Nikoline Milićové z bělehradského centra pro lidská práva, která řekla, že obraz migrantů ve městě je surrealistický, ale je to prý realita a nyní bohužel běžná skutečnost. „Jsou zde kolem dvou dní a v parcích kolem nádraží čekají na lepší budoucnost. Je to zatím jejich jediný domov. Spí zde, jedí, perou prádlo a suší… Zkrátka žijí,“ říká Milićová.

Jiný vlak

Vlak z Budapešti do Mnichova, který jsme popisovali výše, byl luxus… Ten na jihu není žádná pohoda. V makedonské hraniční stanici s Řeckem Djevdjelija se odehrává spíše horor, než spořádaný nástup do vlaku. Několik set migrantů přespává v blízkosti kolejí v očekávání vlaku do Srbska. Vlak vyjíždí ve 4.40 ráno. Vzduch by se v Djevdjeliji dal krájet, stovky uprchlíků bez toalet učiní své, všude poletují tisíce much a mušek. Migranti než nasednou do vlaku, musí mít v pořádku doklady, a proto spořádaně stojí fronty na razítko, aby mohli legálně v Makedonii pobývat až 72 hodin. To je nutnost, neboť přestože mezi Makedonií a Srbskem jezdí posílené spoje, na množství běženců to nestačí. O místo ve vlaku se každý den strhne rvačka, někdy i na nože. Jsou to jednosměrné vlaky – jenom tam. Důvod jasný: „V Sýrii je nebezpečno a lidé umírají každý den. V Makedonii a v Německu jsou lidé velmi laskaví,“ říká jeden z běženců.

Migranti ze zoufalství využívají novináře jako prostředníky v kontaktu s policií. Požadují, aby novináři apelovali na rychlejší vydávání víz a žádají, aby jim zajistili první pomoc. Řada z migrantů trpí průjmy, mnoho dětí má horečku, všichni trpí přehřátím organismu. Mnoho lidí má hlad a žízeň.

V půl páté přijíždí vlak a stovky lidí jej během deseti minut plně obsadí. Nastoupí policie a z vlaku sto až dvě stě migrantů opět vytlačí ven na nástupiště. Důvod je, aby makedonští průvodčí mohli vlakem vlně procházet a kontrolovat lístky. Je to shodné s rakouskými průvodčími, nikdo nepojede zdarma a státní kasa se plní penězi od utečenců.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami