Mirko Raduševič: Kauza Mladić. Národnosti v Bosně nežijí spolu, ale vedle sebe

Taková zpráva potěšila mnohé Bosňany a naopak rozlítila Srby, zejména bosenské. Až tak jednoznačné to však nebylo. To, že Srbové volají po tom, aby byl Orić postaven stejně jako Mladić před Haagský tribunál, je jejich marnou snahou. Ale rovněž Bosňané mají na něj spadeno. Podle mnohých byl to právě on, který dopomohl ke srebrenickému masakru.

Nežijí spolu, ale vedle sebe

Srebrenica byla demilitarizovanou zónou a armáda bosenských Srbů do kritického dne masakru v roce 1995 do zóny nevstupovala. Znamenalo to, že do perimetru zóny nesměl nikdo ozbrojený vstupovat mimo vojáků OSN a nesměly se zde konat válečné operace. Naser Orić prováděl vojenské operace mimo Srebrenici, ale vždy se do města po jejich skončení vracel a pochopitelně ozbrojený. S ohledem na činnost Oriće se rozhodli francouzští vojáci, že sektor Srebrenice opustí, ale tím otevřeli cestu Mladićovým vojákům. Byl to Mladić, který ještě předtím upozorňoval francouzského generála Philippa Morillona. Francouzský generál předtím muslimskému obyvatelstvu staženému z okolí do Srebrenice slíbil: „Teď jste pod ochranou sil OSN. Nikdy vás neopustíme.“ OSN vyhlásila Srebrenici za jednu ze šesti bezpečných oblastí. Po odchodu francouzských vojáků Mladić se svými vojáky zaútočil na Srebrenici. Orić místo obrany města zvolil útěk helikoptérou a ponechal místní obyvatele jejich osudu. Smutné na celé historii je to, že po válce byl generál Orić, který dal Mladićovi podnět k útoku na město prohlášen za hrdinu Srebrenice. To je důvod dnešní bosenské nenávisti k tehdejším generálům (Mladić, Orić, Morillon), pochopitelně zvláště k Mladićovi.

To je také důvod, proč se dnes volá po Orićově vině, aby stanul na lavici obžalovaných vedle Mladiće. Příkladem je jeden ze vzkazů v diskusi pod články o Orićovi: „Jaký je to hrdina, měl se bít do posledního dechu a ne utéci a stát se dealerem… je největším mafiánem v Tuzle….My, Srebreničané jsme spadli do sra…, ať vezmete kohokoli, jací jsou to hrdinové.“

Pochopitelně, že jsou tací, kteří Oriće chválí a přejí mu zdraví a štěstí: „ať ho Alláh ochraňuje“. Jsou ale tací, kteří upozorňují na napětí v Bosně a píší: „Jen ať není opět válka. Budeme demonstrovat proti politikům a proti Republice Srbské.“ To vše si píší mezi sebou Bosňané a bosenští Srbové. Nežijí spolu, ale vedle sebe a mají jeden z druhého obavy.

Mimo jiné všechny tyto události popsal ve své knize „Důvěryhodný krtek“ (Trusted mole) kapitán Michael Stanley alias Miloš Stanković, který během bosenské války pracoval jako tlumočník a který mimo jiné zaznamenal dialog mezi Orićem a Morillonem:

Mladić: Proč muslimští důstojníci a vy osobně vyvražďujete protivníka?

Orić: Víra nám nařizuje násilí vůči jinověrcům.

Jednou měl Orić prohlásit, že mu je líto, že generála Morillona nezabil.

To vše se v Bosně probírá, vedle radosti, že Mladić byl odsouzen na doživotí. Pochopitelně, že v bosenské Republice Srbské je situace opačná a média píší o tom, že během vlasteneckých bojů projevoval vysokou profesionalitu a patriotismus. Mluví se o právním podvodu a hanbě v Haagu. Nejen bosensko srbská, ale i další média bývalé Jugoslávie citují vyjádření generálova syna Darka Mladiće, který mluvil o politickém zájmu, aby již nedošlo k revizi soudního rozhodnutí. „Právně nemá rozhodnutí žádný účinek, neboť to není pravomocné rozhodnutí, ale jde o politické pozadí všeho. Šlo o snahu dospět a přečíst rozsudek, i kdyby byl otec již mrtvý,“ uvedl Darko Mladić.

Karadjić k Srebrenici

K masakru v Srebrenci promluvil další obžalovaný Srb v Haagu Radovan Karadjić (prezident Republiky Srbské) a jeho výpověď před dvěma dny otiskl srbský týdeník Nedeljnik: „Ať to provedl kdokoli (srebrenický masakr), jedná se o zrádce Srbů a nejvíce poškodil srbské zájmy. V naší historii se toto nikdy neodehrálo a nemělo se to ani tentokrát stát. Jednalo se o naprosto hloupý a nesmyslný čin, kterému se dalo vyhnout. Navíc se to odehrálo ke konci války, kterou jsme vyhrávali s ohledem na cíle, o které se nám jednal a to aby nám druzí nevládli.“

Uzavřená minulost?

Rozsudkem nad Ratko Mladićem soud vyslovuje historickou tezi o individuální a nikoli kolektivní vině (několikrát se opakuje: „the Trial Chamber is careful not to combine them to give a semblance of a collective intent to destroy where no such collective intent existed…“). Přesto jednotlivé státy bývalé Jugoslávie nadále vykládají si svojí pravdu a zdá se, že uzavření minulosti se nebude nikdy konat. Svědkem toho je chorvatské povšimnutí rozsudku haagského tribunálu u článku listu „Juranji“ pod titulkem „Haag rozsudkem nad Mladićem amnestoval Srbsko“.

„Rozsudkem nad Ratkem Mladićem haagský tribunál amnestoval Slobodana Miloševiće a Bělehrad ze zodpovědnosti za válku v Bosně a Hercegovině, a to velmi skrytě bez velkého rámusu. Milošević měl vazby na Karadjiće i Mladiće, ale podle ICTY se jednalo o zanedbatelnou záležitost, kterou nelze brát jako součást zločinného spolčení v rámci, které by mělo dojít ke zločinům v Bosně a Hercegovině,“ uvádí v úvodu list.

Novináři záhřebského deníku poukazují na poznámky pod čarou označené číslem 15357 v rozsudku na straně 2090, kde je uvedeno: „Důkazy, které má soudní tribunál k dispozici, nedokazují, že Slobodan Milošević, Jovica Stanišić, Franko Simatović, Željko Ražnatović nebo Vojislav Šešelj se účastnili realizace kolektivního kriminálního skutku. (The evidence received by the Trial Chamber did not show that Slobodan Milošević, Jovica Stanišić, Franko Simatović, Željko Ražnatović, or Vojislav Šešelj participated in the realization of the common criminal objektive.“) Jutarnji list poukazuje na to, že jinak v rozsudku se přitom píše o jugoslávské armádě, ministerstvu vnitra, zbrojovkách a továrnách na munici a Milošević byl hlavní velitelem jugoslávské armády, od které se vojenský materiál dostával do rukou vojska bosenské Republiky Srbské. Navíc deník připomíná, že ve složkách bosensko-srbské armády bojovali členové jugoslávské armády.

Je otázkou, zda se chorvatská média nesnaží nyní svést veškerou zodpovědnost za zločiny v Bosně a Hercegovině na Srby a zlehčit roli podílu chorvatské viny na tomto teritoriu. Právě v současnosti po rozsudku nad Mladićem dochází k jednání haagského tribunálu nad šesticí Chorvatů politických a vojenských představitelů Herceg-Bosny (Jadranko Prlić, Bruno Stojić, Slobodan Praljko, Milivoju Petković, Valentin Ćorić a Berislav Pušić). Ti jsou obviňování za spáchání zločinů ve střední a západní Bosně nad bosenským a nechorvatským obyvatelstvem. „Od července do září 1993 zavládl na tomto území teror. Zmizely odtud kompletní muslimské rodiny,“ uvádí soudce ICTY Kenneth Scott. Podobně jako u srbského obvinění i zde se mluví o účasti Chorvatska a angažování nejvyšších chorvatských představitelů včetně Franji Tudjmana, ministra obrany Gojko Sušaka nebo generála Janka Bobetka.

Z toho všeho je jasné, že vztahy mezi národnostmi v bývalé Jugoslávii se stále ještě nezlepšily, spíše naopak mluví se jejich zhoršení. Například chorvatský server Index píše o možném zhoršení vztahů se Slovinskem nebo muslimský pohlavár Kavazović píše chorvatskému kardinálovi Bozanićovi o zhoršujících se vtazích s Bosnou (viz). Bělehradský list Danas píše o nejhorších vztazích s Chorvatskem od konce války. Konečně srbský ministr zahraničí Ivica Dačić připomíná až z Argentiny na zdejší tiskové konferenci srbské oběti války: „Před válkou žilo v Chorvatsku 560 tisíc Srbů a dnes jich tu je jen 180 tisíc. V Sarajevu bylo dříve 150 tisíc Srbů a dnes jich tu bydlí méně než deset tisíc. V kosovské Prištině žilo 40 tisíc Srbů a nyní jich není ani tisíc. Navíc několik týdnů před Srebrenicou Bosňané tisíce Srbů a kde jsou tito viníci?“

Ano, o vztazích a situaci na Balkáně se mluví dokonce i za oceánem a i tam je to zajímá. Americká TV NBC vysílala rozhovor se srbským sociologem Vladimirem Pejićem, ředitelem agentury Faktor plus, který musel Američanům vysvětlovat to, čemu se oni diví, proč se Srbům nechce do NATO a většina podporuje partnerství s Ruskem. Pejić si nebral servítky a krátce odvětil, aby se Američané nedivili, když NATO v roce 1999 bombardovalo Srbsko.

Mirko Raduševič

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.