Hemingwayův román Komu zvoní hrana, Orwellův Hold Katalánsku, Andrého Malrauxe Naděje jsou příklady literárních „výstupů“ popisující občanskou válku ve Španělsku, od níž právě uběhlo osmdesát let. Španělský literární kritik David Becerra Mayor se noří do nedávné minulosti a mimo jiné uvádí, že od roku 1990 o občanské válce bylo napsáno více než sto padesát románů s tematikou občanské války. Postěžoval si však, že se spisovatelé „nesnaží o pochopení historického konfliktu a válku využívají jen jako atraktivní kulisu.“

Bral Hemingway situaci jinak?

Hemingway i další spisovatelé, umělci a významné osobnosti veřejného života přijížděli tehdy do Španělska na pomoc republice, ale každý s jinými představami a každý z nich zde jiným způsobem „účinkoval.“ Mnozí se proto dostávali do vzájemného konfliktu jako právě Hemingway s Orwellem. Nedobrý vztah panoval nakonec i mezi americkým klasikem a francouzský spisovatelem Andrém Malrauxem, který působil ve španělské občanské válce jako velitel jednotky zahraničních letců a jeho působení zde jej inspirovalo k napsání jeho známého románu Naděje (L’Espoir).

Jedním z důvodů konfliktu bylo, že mnozí vyčítali Hemingwayovi nízkou angažovanost a politickou naivitu. Potvrzuje to hispanistka a literární teroretička Maryse Bertrand-De Munozová,, která napsala poměrně hodně prací věnujících se odrazu občanské války ve Španělsku v literatuře. Odhaluje některá tajemství Hemingwayova románu Komu zvoní hrana a to například, že měl desítky variant konce románu, že konec románu je „podezřele“ podobný románu popisujícího mexickou revoluci 1910 spisovatele Mariana Azuely „Vojáci bídy“. De Munozová, tvrdí, že se slavný spisovatel vlastně moc o politiku nestaral – zřejmě jen tušil, že na bojišti bude látka pro eventuální román. O Hemingwayovi tvrdí, že podnikal jen sporadické cesty na frontu a nikdy sám nebojoval.

Španělský novinář a diplomat Álvarez del Vájó zastává stejný názor: „Mluvil jsem s ním v Madridu a pochopil jsem, že občanská válka mu byla ve skutečnosti cizí. Hemingway se ve Španělsku spíše zajímal o běh s býky na svátek San Ferminy v Pamploně, než o něco jiného.“ Další svědek George Packer si také „přisolil“, když spisovatele přirovnává k naivnímu pěšákovi Kominterny, jejíž příslušníci se snažili ze Španělska vytvořit satelit SSSR. „Intelektuálové se konečně jen stěží zdržují stranou od politiky, a to platí zejména pro konec třicátých let. Vzhledem k tomu, že obvykle sebou přinášejí různorodou směsici abstrakce a narcismu, jejich soudy mají tendenci být absolutní, i když se tak v politice ale vůbec neděje. To je důvod, proč spisovatel, jako Hemingway, se svojí jistou vidinou světa mohl během svého pobytu ve Španělsku těžce narazit, když byl politicky zcela mimo. Španělé mohli brát Hemingwayovo vidění své země jako jakousi karikaturu.“

Měli mu za zlé, že jeho politická naivita měla za následek plýtvání úsilí na podporu zkorumpované vlády, která byla bez tak odsouzena k porážce, a to již od prvních dnů vojenského povstání. Mluvilo se také o tom, že si potřeboval posilovat na mezinárodní úrovni své ego. V mnoha materiálech, jako zde často citovaném, se údajně Hemingway přidal na stranu levice jen proto, že se to tehdy v té době nosilo a mohlo mu to přinést ještě větší pozornost veřejnosti.