Dohoda rozdělující sféry vlivu po skončení První světové války určovala, že Francie bude mít pod kontrolou jihovýchodní Turecko, a to v dnešních hranicích, dále území přes severní Irák a Sýrii a Libanon. Na druhé straně Britové, měli podle dohody ovládnout oblasti, které by zahrnovaly dnešního centrálního a jižního Iráku. Dále teritorium mezi těmito dvěma zónami, což je dnes Sýrie, Jordánsko, západní Irák. Severovýchodní část Arabského poloostrova se měla stát arabským královstvím pod francouzsko-britským protektorátem. Rusko, jako další velmoc, mělo dost také svůj příděl a, a to strategický průliv Bospor a
Dardanely. Ale i další území jako jsou některé provincie Turecka nebo například část Kurdistánu.
Následně tyto plány doznaly změny, ale jejich existence se připomíná dodnes. Sykesova-Picotova dohoda má vliv na zvláštnosti a vnímání tohoto dílu světa.
Rozhlasová stanice Deutsche Welle k výročí dohody uskutečnila rozhovor s německým historikem Maurusem Reinkowským, který je profesorem islámských a orientálních studií na univerzitě v Basileji a zaměřuje se na moderní a soudobé dějiny Blízkého východu a Levantu. Rozhovor jsme přeložili.
Jaké byly v té době hlavní cíle zemí, které si tuto oblast světa rozdělily?
Oblast byla do té doby pod kontrolou Osmanské říše a Francie s Británií zastávaly názor, že se říše rozpadne. Sykesova-Picotova dohoda měla zabránit případným konfliktům, které mohly vzniknout při dělení „kořisti“ po vítězství v první světové válce. Nicméně stejně došlo k velkým neshodám mezi Francouzi a Brity o rozdělení sféry vlivu. Dohoda byla ve skutečnosti jen prvním pokusem o rozdělení, které nakonec dopadlo zcela jinak.
Proč se dohoda tedy stala příčinou tolika emocí v arabském světě o sto let později?
Sykesova-Picotova dohoda se začala vnímat symbolicky jako prezentace velmi složité a komplikované přeměny tohoto regionu po první světové válce. Potom došlo k mnoha a mnoha dalším smlouvám a slibným proklamacím, je toho celý seznam. Příkladem je Balfourova deklarace vydaná v listopadu 1917. Je dílem britského ministra zahraničí Arthur James Balfoura, kterou podpořila londýnská židovská komunita - domov v Palestině. Právě tak lze poukázat na korespondenci mezi Husseinen a McMahonem, ve které Hussein bin Alí al-Hášimí, král Hidžázu a sir Henry McMahon, britský vysoký komisař v Egyptě, se přimlouvali za vytvoření nezávislého arabského státu. Všechny tyto dohody byly jakýmsi gobelínem plánů a slibů.
Dohoda Sykes – Picot se ukázala z hlediska historie a příběhu Blízkého východu jako ústřední. Proto je dodnes na ni soustředěná taková pozornost. Například po Velké říjnové revoluci komisař pro zahraničí Lev Trockij předkládal tuto dohodu jako důkaz věrolomnosti dohodových mocností a jejich čistě imperiálních ambicí. Mapa připojená k dohodě jasně ukazuje svůj imperiální základ. Mocnosti prostě nakreslily čáru, stovky kilometrů dlouhou, táhnoucí se od Kirkúku do Haify.
Tak se také stalo, že v arabském světě a orientu vůbec se stal populární názor a smýšlení o dlouhé historii nepřátelského postoje Západu vůči Východu, vůči arabským národům a islámskému světu. Dohoda Sykes - Picot dokonale zapadá do této konspirační teorie, neboť se jednalo o tajnou dohodu, která měla posloužit pouze zájmům jejích signatářů.
Před dvěma lety vznikl mezi Irákem a Sýrií Islámský stát a získal si okamžitě pozornost médií, a to s odkazem právě na dohodu Sykes-Picot. IS prohlásil, že nový chalífát by nahradil staré „umělé“ arabské státy vytvořené koloniálními mocnostmi. Bylo tak počítáno s podporou z lidí, kteří jsou nepřátelští k národnostním státům?
Ano, zcela jistě. Ještě ale historická poznámka: Otevření hranice mezi Irákem a Sýrií nepopírá dohodu Sykes-Picot, neboť dohoda tuto hranici nestavěla. K té došlo až ve dvacátých letech minulého století, a to jako upřesnění pevného rozdělení mezi francouzským a britským protektorátem.
Nicméně symbolika funguje u arabského lidu, pokud jde o dlouhou historii západního vlivu na Středním východě, stále a velice dobře. Lidé mají tendenci vidět svá strádání, která jsou přítomná na Středním východě, a to pod prismatem západní politiky, která tomu všemu dala základ již v období po první světové válce. Přesto, když se zeptáte někoho z Libanonu či Jordánska, zda by se chtěl stát součástí IS nebo by chtěl akceptovat nějakou formu většího syrského státu, a to bez ideologie IS, většina vám řekne, že nikoliv. Lidé jsou většinou spokojení s národnostními státy a nemají touhu vyměnit svoji identitu a stát se součástí většího subjektu.
Jakou roli hraje Sykes-Picot dohoda v islámské ideologii?
Tato dohoda je základním kamenem ze zkušenosti s dominancí a urputností Západu v arabském a dokonce až v islámském světě. Dohoda Sykes-Picot se stala velmi závažnou vzhledem k tomu, že došlo k destabilizaci Iráku v polovině roku 2000 a v Sýrií od roku 2011. Došlo k destabilizaci a to přesně v oblasti vymezené dohodou. Přitom dohoda neměla vliv a nesehrála žádnou roli v íránské revoluci, ani z hlediska existence Al-Káidy.
Znamenala smlouva pro Kurdy prohru?
Postavení Kurdů ve východní Anatolii, kde představují relevantní většinu populace, nebylo ve smlouvě v Sykes-Picot řešeno. Pouze nejasně se ke Kurdům vyjadřuje Sèvreská smlouva z října roku 1920 (součást Pařížských předměstských smluv, podepsaná mezi státy Dohody a Osmanskou říší, která se v ní vzdala všech nároků na neturecká území). Vzhledem ke kemalistické revoluci (turecké národní hnutí Atatürka) a řecko-turecké válce došlo roku 1923 k revizi mírové smlouvy v Lausanne. Turecko je uznáno mezinárodní smlouvou, ale Kurdové nebyli mezinárodní smlouvou vůbec zmínění a jejich státní identita spadla v Lausanne pod stůl. Proto Kurdové, kteří představují největší populaci v určitém regionu Turecka, se necítí být jako ve své vlasti. Došlo k vážné historické nespravedlnosti, kdy největší skupině obyvatel nebylo dovoleno si vytvořit svůj vlastní národní stát.
Před sto lety evropští diplomaté „směle“ vykreslily hranice na Blízkém východu. Existují dnes spravedlivější modely demarkační linie pro tento region?
To je velký problém představit si a chtít spravedlivější uspořádání – například dát Kurdům možnost žít ve vlastním federálním státě. Taková je možnost z jedné strany, ale z druhé strany je zde tzv. reál-politika, která z nich činí vězně. Západ se chová v duchu této reál-politiky a snaží se zachovat co nejdéle stávající hranice, neboť má obavy, že jejich změna by vyvolala dominový efekt. Snadnější je, představit si to v Iráku, kde jsou podmínky pro rozdělení snadnější: šíité na jih od Bagdádu, sunnité ve středu a Kurdové na severu. Situace v Sýrii je však daleko obtížnější, neboť zde neexistuje stabilní rovnováha sil. Nedá se zde určit, které území komu patří.
Mám dojem, že politici budou postupovat velice opatrně a manévrovat podle situace, aby nic nepokazili a základní kameny zůstaly neporušeny. To znamená právo Izraele na existenci, ochranu monarchií v Zálivu, které jsou důležité pro stabilitu regionu, ale zároveň Západu jde o afirmaci současného tureckého režimu jako záruky spojenectví s USA a NATO.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
