Z úst politické i ekonomické reprezentace často slyšíme, že je třeba zaměřit Českou republiku na vědu, výzkum, rozvoj znalostí a technologií a tím z montovny aut z nás opět udělat průmyslovou, když ne velmoc jako za Rakouska Uherska, tedy alespoň významného partnera.

Slova se však často míjejí s činy. V poslední době to potvrdil vývoj kolem ukončení platnosti zákona č. 99/2000 Sb. o zákazu dodávek pro íránskou jadernou elektrárnu Búšehr. Zákon byl přijat v roce 2000 a pod jeho zněním jsou podepsáni Miloš Zeman, Václav Klas i Václav Havel. Přidali jsme se tak k Evropské unii a opatření to bylo bezesporu ve své době důležité. Všichni jsme měli zájem na tom, aby se dostal íránský jaderný program pod mezinárodní kontrolu. A sankce zafungovaly, platily šestnáct let.

V roce 2015 došlo k dohodě mezi Iránem a Radou bezpečnosti OSN, která definovala podmínky, jak dostat iránský jaderný program pod kontrolu výměnou za ukončení všech ekonomických sankcí. Na to reagovala Evropská unie Nařízením Rady 2015/1861, ze dne 18. října 2015, kterým se mění nařízení EU o omezujících opatřeních vůči Íránu. V lednu 2016 potvrdila Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) ústy svého generálního ředitele, že Irán splnil všechny počáteční podmínky k tomu, aby MAAE mohla kontrolovat jeho jaderný program.

Jak jsme reagovali v Česku?