Jednou z významných událostí, alespoň v československých souvislostech, určitě bylo obsazení tehdejšího západoněmeckého velvyslanectví v Praze uprchlíky z NDR. Praha v tom nebyla sama, k podobným záležitostem docházelo i jinde. Ale v Praze těch uprchlíků byly tisíce. Působil jsem v té době jako tiskový mluvčí vlády a jeden z poradců premiéra Adamce, a tak jsem se tím musel zabývat. Jednoho podvečera jsem se šel na okolí ambasády podívat, od Újezda, přes strahovské zahrady. Mluvil jsem i s lidmi, kteří se pokoušeli dostat přes plot na území ambasády. Nikdo jim v tom, mimochodem řečeno, nebránil.
Pro Prahu to byl nejen politický, ale pomalu také hygienický problém. Něco se muselo stát. Premiér Adamec se neúspěšně pokoušel telefonicky spojit s tehdejším předsedou vlády NDR Willi Stophem. Odmítal jít k telefonu. Po delší poradě jsme doporučili, aby Adamec úřadům NDR sdělil, že pokud s námi nebudou komunikovat, prostě občanům NDR na tehdejší západoněmecké ambasádě umožníme odejít přes československo-západoněmeckou hranici. To konečně zabralo a našlo se řešení, které znamenalo, že vláda NDR pošle do Prahy vlaky, do nichž její občané nastoupí a během jízdy přes území NDR do NSR jim budou vystaveny cestovní pasy a s nimi budou moci vycestovat z NDR.
Tak se i stalo. Zůstal ještě jeden drobný problém. Do Prahy se vydal ministr zahraničí Genscher, aby z dnes už známého balkonu toto řešení lidem na ambasádě oznámil. V čem byl ten problém? Vydal se letadlem do Prahy, aniž by cesta byla předem s československými úřady projednána. A tak v ten den, byla to neděle, pokud si dobře pamatuji, zazvonil u mne v bytě telefon. Na druhém konci byl plukovník z ochrany státních hranic, který mi řekl, že se k hranicím blíží letadlo s Genscherem na palubě a že nemůže sehnat nikoho z vlády, kdo by mu řekl, co má dělat. Jediný, kdo zdvihl telefon, jsem byl já. Takže jsem se dal do telefonování a za chvíli jsem zjistil, že měl pravdu. Nikdo z vedení státu telefon nebral, a když, tak to vzala manželka, která řekla, že manžel je na procházce. Vydal jsem se nakonec do budovy ministerstva zahraničních věcí, kde jsem se usadil u šéfa západoněmeckého odboru a pokoušel se dál telefonovat. Bezúspěšně. Nakonec mi opět volal onen plukovník, že musí proti neschválenému letadlu nechat zasáhnout, a co má tedy dělat. Přece ho nesestřelíme, odpověděl jsem mu. Slyšel jsem, jak mu spadl kámen ze srdce. Když jsem to v pondělí vyprávěl Adamcovi, řekl mi: Udělal jsi dobře.
Po mnoha letech jsme na to při soukromé večeři s Genscherem vzpomínali, spíše jako na pitoreskní historku z dějin. Pro mne to ale tehdy byl poslední důkaz rozpadu státní moci v Československu. Pak už všechno nabralo rychlý spád......
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
