Vyrůstal v prostředí velmi ctícím kulturu a literaturu, což jej od mládí silně ovlivňovalo: „ Oba rodiče mne naučili vážit si vzdělání a kulturnosti. Vzdělání a kulturnost nejsou akademické tituly. Za těmi se někdy skrývá duchovní prázdnota a pohodlnost, někdy i cynismus. Tatínek i maminka mi vštěpovali to, že vzdělání a kulturnost jako životní potřeba i životní sloh jsou oporou pro to, abychom mohli být lepší. V zájmu svém i těch druhých. Přirozená inteligence není vázána na akademické prostředí. U nás doma se hodně četlo. Vždycky, i tehdy kdy nám nebylo lehko.“

Jeho záliba v knihách a neustálý hlad po nových poznatcích se projevily již záhy při vstupu do školních lavic. Maturoval s výtečnými výsledky a jeho další kroky dle očekávání směřovaly za vysokoškolským studiem. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval historii a filozofii. Od 70. let působil v akademické oblasti, pravidelně publikoval a přednášel. Postupně napsal na tři desítky knih zejména s tematikou historie, filozofie, sociologie či mezinárodních vztahů.

Rok 1989 přinesl zásadní zvrat nejen pro naši společnost, ale i pro další směřování Miloslava Ransdorfa. Vstoupil do politiky a setrval zde po celý zbytek života. Do konce roku 1992 zasedal ve Federálním shromáždění. Roku 1996 se stal na osm let poslancem Sněmovny. A od roku 2004 zasedal v Evropském parlamentu, kam byl zvolen celkem třikrát. Naposled v roce 2014, kdy kandidoval z nevolitelného místa a díky voličským preferencím svůj mandát obhájil. Mimořádný úspěch zaznamenal on sám i celá kandidátka, kterou vedl v premiérových volbách do EP roku 2004, kdy získal mimořádnou důvěru voličů (více než 142 tisíc preferenčních hlasů bylo vůbec nejvíce ze všech tehdy zvolených českých poslanců EP) a celkem šest zástupců KSČM získalo post europoslanců. Pro jeho obrovské znalosti nejen z oblasti společenských věd, nevšední všestrannost a vysoce nadprůměrnou jazykovou vybavenost mu byl český Parlament brzy velmi těsný a svádět slovní souboje se zaslepenými ideology, to opravdu nebyla disciplína dlouhodobě hodná jeho formátu. Brzy si získal autoritu i u svých nových kolegů nejen ve frakci v EP, ale i ve výborech kde působil. Jeho přítomnost v televizních diskusích byla vždy vítaným osvěžením uprostřed planých frází a neplodného mudrování stále stejných osob. Jednou z mála dobrých zpráv pro samotnou KSČM v poslední době, ve světle opakovaných volebních neúspěchů a neschopností výrazně oslovit občany čitelným programem, byla právě ta, že po zesnulém europoslanci nastoupil mandát odborně zdatný a též jazykově velmi dobře vybavený Jaromír Kohlíček. Ransdorfův dlouholetý zkušený kolega z EP v roce 2014 svůj mandát sice neobhájil, ale stal se na kandidátce KSČM prvním náhradníkem. Sám na svého kolegu po jeho nečekaném odchodu zavzpomínal a vrátil se přitom do roku 2004, kdy šest zástupců KSČM poprvé vstoupilo na půdu EP: „ V roce 2004 po prvních volbách do EP v Česká republice jsme objevovali různé kouty budov v Bruselu. Nejdříve ve dvou, potom individuálně. Právě jsem procházel jeden tajemný zákrut. Z vedlejší chodby vyrazila dívčina – docela mladá a optala se francouzsky. Pane, vy jste Čech? A znáte toho pana Ransdorfa? Po ujištění pokračovala otázka. A opravdu mluví 14 jazyky? Moje odpověď NE ji znejistila a tázavý pohled vyžadoval vysvětlení. „Mluví 16 jazyky.“ Zvedla ruce nad hlavu, usmála se a zmizela v chodbě. Míla byl – ať chceme nebo ne – naší „výstavní skříní.“ Někým, kdo je široce uznáván pro své znalosti.“