Odlétali jsme z teplé a přívětivé Cartageny de las Indias zpět domů. Tedy zase přes New York. Ani v patě  mne nenapadlo, že mne to přinutí k pokračování o zemi snů.

Dva týdny jsem si s přáteli užíval kolumbijského Karibiku. Tady umí žít! Langusty, krevety, voňavá manga, papaye, maracuyá, opečené ryby, banánové placky, karibský rum. Vše za přívětivé ceny a  k tomu přívětivé podnebí, přívětiví neustále se usmívajicí a vstřícní lidé. Užívali jsme si moře sedmi modravých barev pláže Playa Blanca na ostrově Barú, olizovali se nad opečenou rybou a pili jeden panák medellínského rumu za druhým pod  nahnutou palmou v rámci pozornosti jednodenního zájezdu. Dělali jsme si legraci, co nás asi čeká v USA v rámci naší bezpečnosti. V nádherném koloniálním městě, Perle Karibiku, kde se bez kulis točí pirátské filmy, jsme neodolali a zašli na daiquiri. Po dvou rundách jsem přátelsky poklábosil s majitelem a když se dozvěděl, že  dobře znám režiséra Jorge Alí Trianu, přistála na našem stolku další runda jako pozornost podniku.

Neukázat mým přátelům hotel Santa Clara by byl také hřích. Bývalý klášter klarisek je dokonalost koloniálního baroka sama, nyní navíc plná tropické flóry a tekoucí vody. Když hlavní sommeliér zjistil, že jsem bývalý velvyslanec, i když v turistických „hadrech“, nelenil a pozval nás do vinotéky, kde každý druh vína je skladován při jiné teplotě (!). Na moji počest otevřel lahvinku Chardonnay, která měla svých patřičných 13 stupňů Celsia a vrchovatě nám nalil. Byl prostě potěšen a poctěn takovou návštěvou. Doma po mně ani pes neštěkne a ani nečekám, že štěkne. Ne že by to člověka nepotěšilo, ale my na to stavěný prostě nejsme. Spíš bych doma čekal něco jako, „dědku, jen aby ses z toho neposral.“ U obézní sochy ležící nahé dámy Franciska Botera, snad nejslavnějšího současného sochaře světa, na náměstí Santo Dominga stál otřískaný terénní Citroen. Uruguayský cestovatel Mario Sabah s dvěma syny za pět let projel celý svět. Jeho dokument se promítal právě na končícím 55. filmovém festivalu, nejstarším v Latinském Americe.  Byl to nejvíce aplaudovaný film, i když se zde poprvé promítal první  pornofilm v dějinách festivalu, Nueva Dubai,  navíc homosexuální orientace. Brazilský režisér Gustavo Vinagre tím údajně chtěl protestovat proti výstavbě mrakodrapů v Brazílii. Pravidelným účastníkem festivalů je i zmíněný Triana, který patří mezi nejlepší kolumbijské režiséry, čímž dělá čest pražské FAMU, kterou studoval. Taky jsem mu před časem, v době mé mise, předal cenu Ministerstva zahraničí.

Neodpustím si historku  při odletu z Cartageny. Můj přítel lékař neustále si vozící chirurgické nůžky sebou, si je nechal v příručním zavazadle a tak mu je vyhmátly. Byl z toho zachmuřen. Ani procházející kapitán Avianky se neustrnul a nevzal si je do cocpitu. Firma mu to zakazuje. Vrátil jsem se k odbavování a chtěl je přidat do kufru, ale ten už byl v nedohlednu. Musím prý udělat samostatný balík. Prošel jsem opět kontrolami a udělali jsme balíček z desek na pasy. U odbavování jej však nevzaly, protože byl příliš malý. Vzpomněl jsem si na jednu fintu z amerického filmu a ze studijních důvodu jsem prověřil ostražitost kontrol. Nůžky jsem zastrčil za opasek, který se zde nesundavá. Když jsem „zabzučel“, ukázal jsem na něj. Kontrola kývla a byl jsem propuštěn. Vysloužil jsem si obdiv a tři rundy piva Club Colombia.

Český lev

V Bogotě jsem v tranzitu neodolal, zavolal novému velvyslanci Milošovi Sklenkovi a pogratuloval k jeho jmenování. Byl potěšen jakož i já, když jsem zjistil, že velký dřevěný  český lev-znak, který jsem nechal v roce 2001 vyrobit místními dřevořezbáři, se neztratil a bude opět na naší ambasádě viset. Velvyslanec jen podotkl, že už nebude mít tak krásný úřad jako jsme měli. Byla to ostatně první a zřejmě i poslední pochvala za to, co jsem tehdy  nechal vybudovat. Samozřejmě jsem nikdy žádnou pochvalu neočekával, to se u nás nenosí. Místo ní jsem však byl spíš popotahován a vyšetřován jako kriminálník, kterému hrozili osmi lety natvrdo. Bez ohledu na presumpci neviny jsem byl tři roky vláčen masmédii bez absolutně žádných důkazů. I když bylo jasné, že se jedná o obvinění „na zakázku“, nikdo se mi za pošpinění pověsti neomluvil. Ministr Karel Schwarzenberg se k tomu již chystal, ale prezidentská kampaň vše zasunula do pozadí a nezájmu.