1. Václav Klaus při překotném zavádění kapitalismu do našeho podvyživeného hospodářství následoval příkladu ekonomických reforem, které prosadil prezident Reagan na začátku 80. let. Dnes podrobný rozbor vývoje kapitálu za dobu dvou století ukazuje, jak negativně reaganomics, reforma uskutečňující představy neoliberálů, poznamenala vztah mezi kapitálem a prací. Prudký růst kapitálu znamená současně růst sociální nerovnosti. V dobách gründerského kapitalismu křivka nerovnosti stoupala, až nejvyššího bodu dosáhla na začátku 20. století, v době, kdy se pařížská smetánka bavila kankány a newyorská vyhledávala jazzové Cotton Cluby. Obě světové války křivku nerovnosti prudce srazily dolů a vztah mezi kapitálem a prací zůstal po celá desetiletí v relativní rovnováze. Z toho americký ekonom Simon Kuznets na začátku 50. let vyvodil závěr, že nerovnováha se zvyšuje při akumulaci a expanzi kapitálu, ale po dosažení vrcholného bodu klesá, dál se vyvíjí harmonicky a sociální rozpory neprohlubuje. Thomas Piketty, autor úspěšné knihy Kapitál ve 20. století, spolu s dalšími ekonomy zabývajícími se nerovností, označil Kuznetsovu teorii za „produkt studené války“, za ideologicky motivovanou koncepci, která propagátorům neoliberální ekonomiky dávala do rukou jakoby odborně fundované argumenty. Skutečnost, že míra nerovnosti se od dvacátých let až po sedmdesátá léta ustálila na nízké úrovni, nebyla způsobena ekonomickým samopohybem, ale výraznými politickými a společenskými událostmi. Mírový životní provoz drasticky ovlivnily války, ale nelze podcenit ani působení sovětského sociálního experimentu, který posiloval boj dělnických hnutí v kapitalistických zemích za zvýšení mezd a další sociální výhody. Konzervativní revoluce, prosazená prezidentem Reaganem a premiérkou Thatcherovou, obrátila křivku růstu kapitálu prudce vzhůru a dnes se zdá, jako by ji nic nemohlo zastavit. Neovlivnila ji ani finanční krize roku 2008, ani války v Afghánistánu, na Předním východě a v Libyi, ani arabské jaro, ani propad cen nafty. Pravidelný přírůstek kapitálu vynáší 4 % – 5 %, ale největší majetky vynášejí 6 % – 8%. Přitom růst největších majetků není závislý ani na růstu výroby, ani na zvláštní dovednosti majitelů. Bil Gates, ani Lilian Bettencourtová, „parfémová baronka“, už nemusejí hnout prstem, a jejich kapitál jako pohádkový stoleček se bude dál a dál štědře prostírat a prostírat.
Nerovnost za dnešních dnů se dostává na úroveň doby kankánů a nástupu jazzové éry, kdy začaly kvasit příčiny velké krize konce 20. let. (Milton Friedman sice tvrdil, že zdatný bankéř by tuto katastrofu odvrátil správným finančním opatřením, ale tomu může věřit jen člověk, který si myslí, že nebezpečně se zostřující rozpor mezi kapitálem a prací se dá zažehnat kropítkem administrativních opatření.) Skutečnost, že nerovnost se dnes blíží katastrofální situaci z dob, kdy Balzac, Zola, Austinová, Thackeray a další romanopisci líčili do nebe volající stav společenské nerovnosti, vzbuzuje obavy i hněv. Palčivou otázkou bídy se však zdaleka nezabývali jen spisovatelé soustavně kritizující sociální poměry. Z deníků Lva Tolstého se dovídáme, jak přímo fyzicky trpěl bídou, kterou viděl všude kolem sebe; uvažoval o komunistickém principu rovnosti a konstatoval, že by byla proveditelná jen na nízké materiální úrovni, pochyboval však o tom, zda by byli lidé ochotni takovou revoluci přijmout. (Co by asi řekl dnes, kdy technický pokrok umožňuje chrlit téměř nevídané množství výrobků?)

2. V době dostavníků, cylindrů, krinolín a papežské neomylnosti nebyl křiklavý rozpor mezi bohatstvím a chudobou považován za něco nepřirozeného. Příslušníci privilegovaných vrstev, politici, úředníci, důstojníci, kněží a mnozí vzdělanci nepociťovali tento stav – až na čestné výjimky – za nesprávný, nespravedlivý, zavrženíhodný. Situace se začala měnit pod vlivem narůstajícího odporu „uražených a ponížených“. Ve dvacátém století došlo k výrazné změně – pád tří monarchií, vznik nových republik v Evropě a pokus vybudovat v Rusku stát, který uskuteční přechod k beztřídní společnosti, vytvořil novou situaci. Nerovnost už nebyla považována za věčný stav posvěcený tradicemi a vůlí boží. V 19. století se zrodila mohutná davová hnutí založená na zrodu a růstu nejen národního, ale i sociálního vědomí. Miliony lidí začaly usilovat o to, aby se požadavek lidských práv, formulovaný poprvé v americké a francouzské revoluci, promítl také do oblasti materiálních, hospodářských, vlastnických poměrů. Pozoruhodné je, že i kancléř Bismarck, muž ztělesňující všechny ctnosti i nectnosti konzervatismu feudálního ražení, si uvědomil, že je třeba předbíhat výbuchu sociálních bouří pomocí zákonů, které napětí ve společnosti uvolní. Navzdory svému přesvědčení, že střelba do stávkujících je někdy jediným správným řešením, uznal za účelné a nutné vyjít vstříc požadavkům dělnických organizací, které, nota bene, sám předtím zakázal. O čem to svědčí? O změně společenského vědomí, které již nerovnost nepovažovalo za věc přirozenou a neodstranitelnou.

Ekonomové, vydávající kapitalismus za nejlepší hospodářský systém, dokazovali, že rovnováha mezi kapitálem a prací, ke které došlo ve dvacátém století, svědčí o jeho autoregulačních schopnostech. Takzvaná obecná teorie rovnováhy (general equlibrum theory) se stala oblíbeným argumentem teoretiků a praktiků ničím nespoutaného trhu. Simon Kuznets to vyjádřil přirovnáním narůstajícího kapitálu k přílivu, který zvedá všechny loďky. Piketty a Atkinson – abych jmenoval jen autory, kteří nedávno uveřejnili knihy o nerovnosti a možnostech, jak jí čelit – dokázali, že toto tvrzení je nepravdivé, vyvěrá z ideologické iluze a odpovídá politické poptávce. Bohatý statistický materiál nelze oklamat; neregulovaný růst kapitálu luxusní parníky a jachty zvedá, zatímco rybářské lodičky potápí.