„účastníci pohřbu zámožného malostranského měšťana cítili, že je všechno, jak má být, slavnostně vyzdobený pohřební vůz se šinul dolů Ostruhovou ulicí, nad městem se klenula modrá obloha, účastníky průvodu, přátele zesnulého, diváky, ale i vdovu zahalenou ve smutečním závoji, naplňoval vznešený obřad pocitem spokojenosti – ano, tak je to v pořádku, nebožtíka uctíváme jaksepatří, ale život jde dál a je-li třeba truchlit, tak jen navenek.“

Podobná pohoda panovala během oslav Husovy smrti, účastníci jakoby si oddechli – ano, nebožtíka uctíváme, nikdo nám nemůže nic vytknout, každá doba si ho přisvojuje po svém, my to děláme ve znamení smíru, odevzdání, pokory a nepříjemné, rušivé, drastické historické události přezíráme, pomíjíme, vyhlazujeme. Stejně se nemůžeme vcítit do doby vzdálené více než půl tisíciletí, některé okolnosti ani neznáme, ostatně každá doba si vytváří svého Husa šitého na svou potřebu a míru. A tak všechny účastníky oficiálního obřadu ovládla spokojenost.

Oddechli si katolíci, že dnes už není nikdo, kdo by jim připomínal „zásluhu“ za předčasnou a krutou smrt čestného křesťana a kněze. Papež František se omluvil nejen za Husovo upálení, ale i za všechny oběti křižáckých tažení. Svými výroky o tom, že církev má být chudá pro chudé a že člověk má jednak ve shodě se svým svědomím a poznáním, šel přímo ve stopách Jana Husa. Ale řečníci na našich oslavách tyto myšlenky přezírali, byli taktní, nechtěli rušit pohodu vznešeného ceremioniálu. Konečně sňali z Husa potupnou kacířskou čepici a jmenovali ho jedním z velkých reformátorů církve. Už mu schází pouze aureola světce. Známý katolický teolog s typickou vemlouvavostí vykládá, že Hus nechtěl církev poškodit, ale obrodit; jenže „zlatoústý“ kazatel od sv. Salvátora opomněl říct, že Hus měl na mysli církev jako duchovní společenství lidí, kteří, následujíce Ježíšova příkladu, hledají cestu k pravdě a spasení, zatímco výkvět tehdejších církevních hodnostářů a mocnářů měl na mysli něco jiného – církev jako mohutnou organizaci, která ovládá všechny oblasti a sféry tehdejšího života, a nemůže učinit žádný ústupek ničemu, byť by to bylo slovo evangelia, které by její bohatství a moc oslabilo.

Jeden z účastníků televizní diskuse, známý svou příchylností k Habsburkům, pěkně připomněl výrok jednoho z Husových soudců, který prohlásil, že na pravdě a lásce nelze postavit žádnou životaschopnou organizaci. Měl pravdu, jenže Husovi šlo o jinou organizaci, která nepotřebovala desátky, daně a poplatky vymáhané biřici, která zakazovala svatokupectví, prodávání odpustků, kupčení s církevními posty, důchody a tituly, a která hromadění majetku a moci považovala za hřích. Účastníci Husových oslav – ať to byli kněží a teologové různých křesťanských církví nebo historikové a komentátoři –  neopomenuli připomenout, že ani císaři Zikmundovi, oné pověstné „lišce ryšavé“, nelze upřít dobrou vůli.