Mojmír Grygar: Příběh o levici – Katarze. Revoluce jako očista, nebo prokletí? (6) | ParlamentniListy.cz

Mnozí si to přejí a domnívají se, že levice se svými revolucemi je tou nejhorší, prokletou částí dějin; bez těch hrozných, násilných výbuchů by se dějiny pomalu, ale jistě sunuly ke svému vrcholu – ke kapitalismu, který si přisvojil demokracii, nebo k demokracii, která se zadaptovala na kapitalismus (vyberte si, co je vám bližší). Zánik levice si samozřejmě nepřeji, a proto se dovolávám Aristotelovy teorie dramatu, která končí katarzí, očistou, duchovním obrozením. Tím, že divák hrdinovo drama prožije jakoby sám, vyvodí z jeho průběhu a konce důsledky, zbaví se stresu, strachu, lítosti, nevidí krizi jako fatální konec. V tomto smyslu se pokusím o pokračování. Je to riskantní, protože budu hovořit víc o tom, co není a mělo by být.

Před několika dny pan Ivan Hoffman v rozhovoru s paní Zitou Senkovou na Dvojce vyslovil pěkný bonmot. Voliči, kteří nevědí, kterou stranu mají volit, by měli možná vystaráno, kdyby si některá z celé řady stran dala za cíl změnit kapitalismus. Z důvodů, jež jsme vlastně nepřímo objasňovali v celém našem příběhu, se prakticky všechny strany snaží dnešní reálný kapitalismus zlepšit, zdokonalit, učinit stravitelnějším. Mohou-li se šlechtitelé kapitalismu odvolat na Churchillův bonmot o tom, že kapitalismus je tím nejlepším ze všech špatných řádů, tak si lidé kritického ducha připomenou slova Clauda Lévi–Strausse, nejvýznamnějšího etnologa a antropologa 20. století, který západní civilizaci označil, spolu s civilizací Aztéků, za nejhorší společenský systém, jaký si kdy lidé vymysleli. Tento výrok můžeme přejít pokrčením ramen, ale jeho argumentaci tím nepopřeme. Vím, co namítnete – změnit kapitalismus je cíl naprosto nereálný, utopický, neproveditelný; nikdo neví, jak by se tato změna měla provést (doba výstřelů z Aurory a dobývání Zimního paláce je dávno ta tam); dnešní globalizovaný kapitalismus obestřel státy, kontinenty i jednotlivce spletitou sítí vztahů, jakmile se poruší jedno lanko, které drží v rovnováze finanční, burzovní, energetické, obchodní, komunikační, právní, vojenské a další společenské vazby, je zle – hned se rozkolísá celá budova a hrozí jí kolaps. (Představte si, co by nastalo, kdyby internet několik dní vypověděl službu!) Nur keine Experimente, jen žádné experimenty, měl Adenauer na svých předvolebních plakátech v roce 1945. Věděl, že voliči se bojí nepředvídatelných změn, že přechod do nového režimu musí být pozvolný, opatrný. Tak raději denacifikaci odsunul na pozdější dobu.

Platilo-li to po válce, oč je to aktuálnější dnes, kdy kapitalistická globalizace svázala země světa tisíci neviditelných pout. Buď jak buď, lépe je smířit se s danou situací, přijmout nevyhnutelné důsledky daného hospodářského a politického řádu, než se hrnout do změn, které jsou nejisté a mohou končit kolapsem. Tak nezbývá, než se smířit s cyklickými krizemi kapitalismu, s chronickou nezaměstnaností, s burzovními krachy, s nebezpečnými klimatickými změnami, s narůstající společenskou nerovností, s hladomory v Africe, s migračními vlnami, s lokálními válkami, včetně nebezpečné hrozby globální atomové války. Ze všech stran slyšíme, že se s tím prostě nic dělat nedá, kapitalismus je nezrušitelný přírodní jev, proto nezbývá, než aby se mu lidé přizpůsobili a, pokud to jde, trochu jej změkčili, polidštili (kapitalismus s lidskou tváří). Na druhé straně nám „silikonoví hoši“ z Kalifornie, nadšení průkopníci technologického předvoje kapitalismu vydělávající biliony, chystají změny, o jejichž dosahu ani oni sami nemají ponětí. Jak je to vlastně s hrozbou těch experimentů? Nejsou také nedílnou součástí kapitalistického příběhu?

Nesdílím iluzi angažovaného filosofa a publicisty Slavoje Žižeka o možnosti zvratu, který za určitých místních okolností a podmínek povede ke konci kapitalismu a k začátku spravedlivějšího systému, ani nevidím mnoho užitku v komplikovaných teoriích některých filosofů (Badiou, Lacan ad.) zabývajících se teorií revoluce, psychoanalytickými důkazy o krizi člověka moderní doby, předvídáním situací, které nahrají revoluci na smeč. Čím víc se tito myslitelé, s jejichž kritikou kapitalismu nemohu nesouhlasit, pouštějí na tenký led představ o tom, co kapitalismus nahradí (bude to vrchol emancipačního procesu, něco jako konec dějin, socialismus, komunismus, zušlechtěný anarchismus nebo nějaký jiný ismus?), tím méně můžeme jejich představy o budoucnosti vydávat za řešení kardinální dějinné otázky.

Poučení z nedávné minulosti

Nedostatky nejvyspělejší fáze kapitalismu není snad již ani třeba konkretizovat. Na toto téma byly napsány a stále přibývají stovky a tisíce knih a studií, včetně dvou encyklik papeže Františka, který odsuzuje výstřelky kapitalismu jako ztělesnění zla a smrti, i včetně oficiálních konferencích, jako je pražské Forum 2000 nebo diskuse vyvolané Světovým ekonomickým fórem v Davosu. Tyto argumenty není třeba připomínat. Ale stejně není, myslím, zapotřebí se dnes přít o tom, jak připravit očistný revoluční převrat a jakou podobu bude mít postkapitalistický řád.

Na pořadí jsou tři otázky:

Je možné změnit dnešní kapitalismus, který pronikl škvírami do nejmenších tkání společenského těla?
Jak postupovat, aby se systém změnil?
Kdo se má ujmout demontáže a jakou myšlenkou nebo ideologií se má řídit?

Dříve než odpovíme na první otázku, zabývejme se nedávnou minulostí, kdy se, zjednodušeně řečeno, americkému kapitalismu podařilo zvrátit sovětský komunismus.

Již čtvrt století žijeme ve světě, kde jakékoli pokusy o návrat k idejím odvozeným, ať právem nebo neprávem, z Marxovy filosofie dějin, jsou diskreditovány jako pokusy oživit sovětský systém. Ruku v ruce s tím se rozšířilo mínění, že tento zvrat byl následkem přirozeného vývoje, kdy, řečeno s Darwinem, životaschopnější druh/systém vytěsnil ten slabší, neschopný se zadaptovat na nové technické a civilizační trendy. Skutečnost byla jiná – nešlo o žádný přirozený proces, kdy se nenormální poměry náhle nebo postupně vrátily k normálu. Naopak – byl to výsledek dlouholetého boje, řízeného z centra, posvěceného Trumanovou doktrínou o nutnosti všemi prostředky potírat sovětský komunismus. Stálo to milióny obětí v různých částech světa. Museli bychom probrat řetěz krvavých kontrarevolucí, které ve Střední a jižní Americe, v Africe a Asii, lámaly pokusy o nekapitalistické hospodářské a politické zřízení. Vědomí o obětech, které stál převrat Pinochetův, jsou poměrně známy (nezabránilo to ovšem některým našim sametovým demokratům, aby chilského generála nevelebili), ale kdo dnes spočítá statisíce a milióny systematicky zabíjených odpůrců amerického systému v Indonésii? Naprostý krach ruského hospodářství a vývoz ruského bohatství také stál mnoho lidských životů; ale komu za to stojí počítat oběti nedostatku a bídy? Masakr na náměstí Nebeského klidu v Pekingu v roce 1989 se nepřičítá násilnému zavádění kapitalismu v Číně, nýbrž zlovůli komunistické strany. Kdo dnes připomene, že poradcem Teng Xiao Pinga, strůjce zavádění kapitalistických prvků do zaostalé Číny, byl Milton Friedman, specialista na kapitalistickou demontáž kolektivistických ekonomik? Dodejme ještě paradoxní výsledek antidemokratického násilí. Na rozdíl od postkomunistického Ruska, kde takzvané demokratizační reformy otevřely cestu katastrofální privatizaci, přesněji – masovému rozkrádání –, čínští předáci nedovolili, aby demokratizační proces znemožnil rychlé zavádění ekonomických reforem. Jen ty umožnily rychlý hospodářský vzestup Číny. Dosud se, pokud vím, nenašel nový Machivelli, vystihující dilema vladaře, který by dal budoucímu blahobytu země přednost před aktuálním potlačením práv mas ohrožených ekonomickými reformami.

Mnozí dnes kritizují nejlidnatější zemi světa za prohřešky proti lidským právům, ale přehlížejí skutečnost, že hospodářské reformy, které centrální moc drží na uzdě a nedovoluje nekontrolovatelnou honbu za osobním ziskem, podstatným způsobem zajišťují a zvyšují životní úroveň jedné miliardy a tří set milionů občanů. Není-li právě toto základním kritériem práv člověka, pak jde zřejmě o výraznou redukci tohoto principu na privilegium jedince volit si politické představitele, kteří budou tlumočit a prosazovat jeho osobní zájem. Pro zemi, která má za sebou čtyři tisíce let starou kulturu a která za posledních sto let prodělala neuvěřitelné změny, nemůže být politické zřízení USA, země s dvě stě padesátiletou historií a s téměř čtyřikrát menším počtem obyvatel, vzorem ani inspirací. Ostatně dnešní americká politická scéna, poznamenaná prezidentem připomínajícím neřízenou střelu, ukazuje, jak americká ústava spolehlivou účast rozdílných individuálních a skupinových zájmů ve vrcholné politice nejenže nezaručuje, ale vyvolává mezi nimi těžko řešitelné konflikty.

Když už se vrabec v hrsti zajídá

Když připustíme, že je zapotřebí nastartovat proces změny kapitalismu, mnozí – a vůbec to nemusí být lidé, kteří si neuvědomují záporné vlastnosti jeho globalizační eufórie – namítnou, že je to utopie, nevěří, že je možná tak zásadní změna paradigmatu, vzorce a struktury společenského zřízení. Na jedné straně je hard–systém založený na individualismu, sobectví, konkurenci („větší bere“, „padajícího doraž!“), na druhé straně soft–systém dovolávající se principu společenské odpovědnosti, spolupráce, solidarity, vzájemné úcty. Mnozí mají za to, že síla kapitalismu spočívá právě v tom, že víc odpovídá lidské přirozenosti. Člověk jako přírodní dravec má podobné sklony ve své genetické výbavě. Ale jsou to jen tyto? Jak se vyrovnáme s tím, že na úsvitu evropské civilizace se objevuje koncept řecké polis, vytvářející pevná pouta práv a povinností členů obce, a jak si vysvětlíme, že Kristovo evangelium je radikálním poselstvím lásky bližního k bližnímu, odmítnutím společenských přehrad, potvrzením důstojnosti každé lidské bytosti, zavržením bohatství („Jak těžko vejdou do Božího království, kdo mají bohatství!“ Lukáš 18, 24.) Skutečnost, že papež František právě na poselství chudoby klade největší důraz, vede některé konzervativní publicisty i teology k tomu, že ho obviňují z komunismu. Na tyto výtky odpověděl pan Corrado Augias, komentátor deníku La Repubblica 31. 10. 2014 článkem La modernita del Papa „communista“. Autor poukázal na to, že církev se ve svých dějinách odchýlila od Kristova učení a neváhala mnichy a kněze, kteří zdůrazňovali původní křesťanské ideje, pronásledovat.)

Námitku, že rychlé vyměnění kapitalismu není možné, nelze přeslechnout. Kdo by dnes mohl takovou změnu provést? Z evropských sociálně demokratických vlád má správně nakročeno pouze Corbynova Labour Party. Její poslední předvolební program není poze reakcí na okamřžité rozložení politických sil, ale přináší dlouhodobou perspektivu vývoje základních společenských otázek. Tento dokument by se měl stát povinnou četbou všech politiků a čtenářů, kteří se považují za stoupence levice. Corbynova politická vize nepatří, jak se jízlivě vyjádřil zkrachovalý Tony Blair, do pohádkového světa Alenky v říši divů, ale nastiňuje věcný program, který se dá uskutečňovat postupnými kroky. Ty by se měly uskutečnit v širokém mezinárodním měřítku. Pochybuji, že by tuto úlohu mohla sehrát dnešní Socialistická internacionála. Ale kdo potom? Ken Loach a Paul Laverty, filmaři, kteří nedávno dostali na Karlovarském festivalu Křišťálový globus, uvažují o tom, že levice by se měla „stát součástí velké evropské unie. Jen ne té Evropské unie, která dává zájmy pracujích lidí až za zájmy korporací“. Změna systému se v globalizovaném světě nadá uskutečnit v jedné zemi. Obávám se, že budoucnost pokusů změnit příslovečně krutý typ kapitalistických režimů, například v Jižní Americe, v Kolumbii nebo Venezuele, je krajně nejistá. Když půjde do tuha, dnešnímu vedení Spojených nedá mnoho práce navázat na zkušenosti svých trestních výprav proti neposlušným režimům.

Argument času

Proti skeptikům, kteří nevěří v novou kapitolu lidských společenství nepodléhající ničím neřízenému trhu, bych použil jeden neideologický argument – argument času. Hovořili jsme již o tom, jak je dnešní společnost stresována časem, stále se zrychluje a stále je ho jakoby méně. Změňme perspektivu – podívejme se na dějiny z jiného úhlu, z perspektivy času. Představme si, že by někdo v roce 1815, v době, kdy evropská světská a církevní aristokracie na Vídeňském sjezdu definitivně ukočila éru revolučního běsnění a obnovila posvátné principy vlád z boží milosti, prohlásil, že po stech letech dojde k zániku tří starobylých evrpských monarchií. Prohlásili by ho za blouda. Z hlediska života jednoho člověka, jedné dvou generací, je sto let nekonečně dlouhá doba, ale z hlediska zásadních společenských změn nejde o nic mimořádného.

Thomas Cromwell popřel božský původ královské moci a krále Karla II. dal v roce 1649 popravit. K obnově monarchie došlo v roce 1660, Cromwellovu rakev o rok později otevřeli a královraha posmrtně symbolicky popravili. A přece to by on, neznaboh a násilník, jehož reformy o staletí předběhly platnost demokratického principu rovnosti lidí. A byla to tato tradice, která umožnila, aby britskou monarchii po roce 1918 nepostihl stejný osud jako německou, rakouskou a ruskou. Za války britskou politiku vedl Lloyd George, odborář, sociální reformista.

Nikdo nepochybuje o tom, že proces odbourávání a přetváření kapitalismu, dojde-li k němu, bude trvat mnoho let. Čtyřicet, šedesát, sto roků? Vím, že pro šéfy dnešních politických stran je taková dějinná perspektiva, pokud si ji vůbec mohou připustit, něčím z říše pohádek a utopických iluzí. Proč bychom se s tím, říkají si, vůbec zabývali, hleďme si dnešních volebních zápasů a preferencí, lidé, poslušni základních kapitalistických imperativů, jdou do politiky, aby z ní profitovali, a ne, aby se pachtili za něčím, co přesahuje jejich životní obzor, ne-li perspektivu dvou i více generací. Z dějin víme, že s podobným úsilím, probojovávaným generacemi, se v dějinách setkáváme, a že právě těmito zápasy a tímto úsilím se vyznačují nejdůležitější etapy národních i evropských dějin. Připomeňme u nás obranu husitské a protetantské víry, zápasy národního obrození (Emil Filla hovořil o zázraku), boje o obnovu českého státu a o řešení sociální otázky.

Dějiny mají dost času, ale někdo je musí inspirovat, popohánět a vést.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami