Mnozí si to přejí a domnívají se, že levice se svými revolucemi je tou nejhorší, prokletou částí dějin; bez těch hrozných, násilných výbuchů by se dějiny pomalu, ale jistě sunuly ke svému vrcholu – ke kapitalismu, který si přisvojil demokracii, nebo k demokracii, která se zadaptovala na kapitalismus (vyberte si, co je vám bližší). Zánik levice si samozřejmě nepřeji, a proto se dovolávám Aristotelovy teorie dramatu, která končí katarzí, očistou, duchovním obrozením. Tím, že divák hrdinovo drama prožije jakoby sám, vyvodí z jeho průběhu a konce důsledky, zbaví se stresu, strachu, lítosti, nevidí krizi jako fatální konec. V tomto smyslu se pokusím o pokračování. Je to riskantní, protože budu hovořit víc o tom, co není a mělo by být.

Před několika dny pan Ivan Hoffman v rozhovoru s paní Zitou Senkovou na Dvojce vyslovil pěkný bonmot. Voliči, kteří nevědí, kterou stranu mají volit, by měli možná vystaráno, kdyby si některá z celé řady stran dala za cíl změnit kapitalismus. Z důvodů, jež jsme vlastně nepřímo objasňovali v celém našem příběhu, se prakticky všechny strany snaží dnešní reálný kapitalismus zlepšit, zdokonalit, učinit stravitelnějším. Mohou-li se šlechtitelé kapitalismu odvolat na Churchillův bonmot o tom, že kapitalismus je tím nejlepším ze všech špatných řádů, tak si lidé kritického ducha připomenou slova Clauda Lévi–Strausse, nejvýznamnějšího etnologa a antropologa 20. století, který západní civilizaci označil, spolu s civilizací Aztéků, za nejhorší společenský systém, jaký si kdy lidé vymysleli. Tento výrok můžeme přejít pokrčením ramen, ale jeho argumentaci tím nepopřeme. Vím, co namítnete – změnit kapitalismus je cíl naprosto nereálný, utopický, neproveditelný; nikdo neví, jak by se tato změna měla provést (doba výstřelů z Aurory a dobývání Zimního paláce je dávno ta tam); dnešní globalizovaný kapitalismus obestřel státy, kontinenty i jednotlivce spletitou sítí vztahů, jakmile se poruší jedno lanko, které drží v rovnováze finanční, burzovní, energetické, obchodní, komunikační, právní, vojenské a další společenské vazby, je zle – hned se rozkolísá celá budova a hrozí jí kolaps. (Představte si, co by nastalo, kdyby internet několik dní vypověděl službu!) Nur keine Experimente, jen žádné experimenty, měl Adenauer na svých předvolebních plakátech v roce 1945. Věděl, že voliči se bojí nepředvídatelných změn, že přechod do nového režimu musí být pozvolný, opatrný. Tak raději denacifikaci odsunul na pozdější dobu.

Platilo-li to po válce, oč je to aktuálnější dnes, kdy kapitalistická globalizace svázala země světa tisíci neviditelných pout. Buď jak buď, lépe je smířit se s danou situací, přijmout nevyhnutelné důsledky daného hospodářského a politického řádu, než se hrnout do změn, které jsou nejisté a mohou končit kolapsem. Tak nezbývá, než se smířit s cyklickými krizemi kapitalismu, s chronickou nezaměstnaností, s burzovními krachy, s nebezpečnými klimatickými změnami, s narůstající společenskou nerovností, s hladomory v Africe, s migračními vlnami, s lokálními válkami, včetně nebezpečné hrozby globální atomové války. Ze všech stran slyšíme, že se s tím prostě nic dělat nedá, kapitalismus je nezrušitelný přírodní jev, proto nezbývá, než aby se mu lidé přizpůsobili a, pokud to jde, trochu jej změkčili, polidštili (kapitalismus s lidskou tváří). Na druhé straně nám „silikonoví hoši“ z Kalifornie, nadšení průkopníci technologického předvoje kapitalismu vydělávající biliony, chystají změny, o jejichž dosahu ani oni sami nemají ponětí. Jak je to vlastně s hrozbou těch experimentů? Nejsou také nedílnou součástí kapitalistického příběhu?

Nesdílím iluzi angažovaného filosofa a publicisty Slavoje Žižeka o možnosti zvratu, který za určitých místních okolností a podmínek povede ke konci kapitalismu a k začátku spravedlivějšího systému, ani nevidím mnoho užitku v komplikovaných teoriích některých filosofů (Badiou, Lacan ad.) zabývajících se teorií revoluce, psychoanalytickými důkazy o krizi člověka moderní doby, předvídáním situací, které nahrají revoluci na smeč. Čím víc se tito myslitelé, s jejichž kritikou kapitalismu nemohu nesouhlasit, pouštějí na tenký led představ o tom, co kapitalismus nahradí (bude to vrchol emancipačního procesu, něco jako konec dějin, socialismus, komunismus, zušlechtěný anarchismus nebo nějaký jiný ismus?), tím méně můžeme jejich představy o budoucnosti vydávat za řešení kardinální dějinné otázky.

Poučení z nedávné minulosti

Nedostatky nejvyspělejší fáze kapitalismu není snad již ani třeba konkretizovat. Na toto téma byly napsány a stále přibývají stovky a tisíce knih a studií, včetně dvou encyklik papeže Františka, který odsuzuje výstřelky kapitalismu jako ztělesnění zla a smrti, i včetně oficiálních konferencích, jako je pražské Forum 2000 nebo diskuse vyvolané Světovým ekonomickým fórem v Davosu. Tyto argumenty není třeba připomínat. Ale stejně není, myslím, zapotřebí se dnes přít o tom, jak připravit očistný revoluční převrat a jakou podobu bude mít postkapitalistický řád.