Při vyprávění o osudech levice se držím Aristotelova dělení dramatu – rozlišuji expozici, peripetii, krizi, epilog. Filozof Jean Francois Lyotard, který se vypracoval z militantního levičáka až k hlasateli postmoderního relativismu, prohlásil, že dnešní dobou končí velké příběhy.

Francis Fukuyma toto tvrzení korunoval prohlášením o konci dějin; Marxovu tezi o komunismu jako kýžené konečné fázi dějin nahradil glorifikací demokratického kapitalismu – ať se bude dít cokoli, lidstvo už dosáhlo nejvyššího vrcholu. Budiž řečeno, že Fukuyama za pár let toto proroctví odvolal a přiznal, že dějiny přece jen mají stále něco nového za lubem. Možná, že právě příběh o vzestupu, pádu a vzkříšení levice patří k takovým skrytým záměrům dějin. Uskuteční-li se, bezpochyby to nebude malý příběh.

Kořeny krize

Krize levicových stan a hnutí začala rozpadem Sovětského svazu. Drtivá porážka historického experimentu nebyla způsobena pouze dlouholetým tlakem západních mocností, ale především neschopností sovětských vůdců respektovat původní myšlenky revoluce. Přehnaná péče o udržení moci, rozpory uvnitř vládnoucí strany, násilné zavádění hospodářských změn vydávaných za socialistické dogma, necitlivé řešení národnostní otázky i další negativní praktiky vedly k tomu, že sovětský stát ztratil charakter lidového státu, nebyl s to zajistit lepší životní podmínky širokým vrstvám obyvatel, stal se nehybným molochem vedeným byrokratickou menšinou. Mnozí lidé v levicových stranách v Evropě již dlouho před rozpadem Sovětského svazu si uvědomovali, že hospodářský a politický model Stalinova, Chruščevova nebo Brežněvova typu nemůže odpovídat podmínkám vyspělých zemí.

V Itálii, Francii, zčásti u nás i jinde, odpůrci kapitalistického řádu v diskusích i v politické praxi pracovali na jiných projektech sociálně a kulturně odlišné, spravedlivější společnosti. Přesto zánik mocenského centra světové levice těžce dolehl i na tato hnutí. Jak je možné, že v Itálii, kde se po válce komunistická strana stala výraznou politickou silou, která také stála v čele kulturního rozvoje, na přelomu století na dlouhou dobu politickou scénu ovládl mediální magnát, ztělesňující nejhorší vlastnosti podnikatelských elit a mafiánského podsvětí? Stejná otázka se nabízí, pozorujeme-li vývoj francouzské levice, která ve 20. století hrála v zemi klíčovou roli. Paradoxní je osud Waldecka Rochera, generálního tajemníka francouzské komunistické strany, který se na protest proti obsazení Československa „bratrskými“ tanky vzdal politické činnosti, propadl depresi a před smrtí hledal útočiště v náboženské mystice.