Tedy alespoň dokud byl proces evropské integrace a českého vztahu k němu důležitým tématem veřejné diskuse. Nyní i tuto otázku – jako ostatně téměř všechny další – zastínil všudypřítomný boj proti korupci a krádežím. Pro ty z nás, kteří se těžko smiřují s představou, že každý Čech je vlastně zloděj a celý národ je tudíž potřeba dříve či později zavřít, však ona otázka zůstává viset ve vzduchu stále, i přes dočasnou „vykloubenost“ veřejného diskursu.

A nejde mi ani tak o formulaci toho, co onen národní zájem je. Spíše o to, jak se národní pozice dá ve stále těsněji integrované unii naplňovat. Totiž čeští euroskeptici, ale překvapivě i eurofilové se vždy shodovali v tom, že Česká republika jakési národní ekonomické i neekonomické zájmy má. A má je tudíž i hájit. Zdálo se, že neshoda dřímá v jejich obsahu. Po letitých zkušenostech z výborů, komisí a rad uvnitř Unie se mi ale zdá, že je to trochu jinak. Konvenční představa naplňování národních zájmů, ať už jsou jakékoli, s podstatou „stále těsnější“ EU není příliš slučitelná. Funguje jakási nepřímá úměra: čím je integrace hlubší, tím méně platí pro členy EU běžné pojetí národních zájmů a možností jejich prosazování.