Oldřich Dědek: Jaká je budoucnost Evropské unie a jakou roli v ní bude hrát Česká republika?

28.11.2017 8:30

vystoupení člena bankovní rady České národní banky Oldřicha Dědka na panelové diskusi pořádané družstvem Fontes Rerum

Oldřich Dědek: Jaká je budoucnost Evropské unie a jakou roli v ní bude hrát Česká republika?
Foto: wikipedia
Popisek: Česká národní banka.
reklama

Děkuji za pozvání na seminář, který by mohl mít i jiné vzletné názvy. Například Quo vadis Evropská unie a spolu s ní i Česká republiko? Použít by se mohla i jiná, tak trochu již obnošená přirovnání ke křižovatkám a rozcestím. Nehledě na volbu názvu se však jedná o téma závažné a všudypřítomné, na které existovaly a budou existovat různé pohledy.

Já osobně jsem v otázkách podobného zaměření zastáncem evoluční teorie. Tedy v tom smyslu, že evoluce slabé kusy vyřazuje a silné posiluje. Evropská unie je svým způsobem unikátní experiment, který je tu s námi již více než 60 let. A to se mi zdá být poměrně již dlouhá doba pro nasbírání dostatku empirického materiálu ke zjištění, zda Evropská unie patří ke kusům slabým či silným.

Již jako bývalý vysokoškolský učitel kurzu evropské ekonomické integrace jsem se mnohokrát snažil ujasnit si, co je tím hlavním integračním motorem. Dovolte mi se podělit se svými zobecňujícími závěry, které jsem si vyvodil a které bych shrnul do následujících čtyř bodů:

  • Jednu z klíčových rolí sehrávalo poznání o nezastupitelné roli vnitřního trhu pro mírovou spolupráci evropských národů. Vytváření vnitřního trhu s jeho čtyřmi svobodami volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu lze ale přirovnat ke globalizaci v evropském měřítku. A globalizace má, jak dobře víme, své zastánce i odpůrce, své vítěze i poražené.
     
  • Jen postupně uzrávalo poznávání a pochopení toho, co vše si funkční vnitřní trh žádá. Toto uvědomování si nezbytných náležitostí pak často probíhalo skrze krize a úkroky zpět, ohrožující již dosažené a etablované výdobytky.
     
  • Byl to také pragmatický přístup nevyčerpávat se příliš debatami, jak má vypadat cílová stanice integračního procesu. Má to být něco ve stylu Spojených států evropských, volnější konfederace, udržování jen základních náležitostí vnitřního trhu? Tyto úvahy jsou určitě substanciální. Kdyby si ale Evropská unie (či její předchůdkyně EHS) chtěla nejprve vyjasnit, kam se chce v konečném výsledku dostat, patrně by se nikdy nehnula z místa.
     
  • Navíc se zdá, že debata, kam kráčí evropská integrace, je i dost zbytečná. I bez znalosti odpovědi na tuto otázku Evropská unie uměla urazit obrovský kus cesty vpřed. Je to evidentní, porovnáme-li dnešní letopočet s březnem 1957, kdy byly podepsány zakladatelské Římské smlouvy. Řečeno po česku, je to jako „nebe a dudy“.

Výše uvedené teze o pokroku evropské integrace skrze mělčí i hlubší krize a úkroky zpět lze doložit na řadě konkrétních příkladů.

Jednou z prvních krizí byla politika prázdné židle ani ne deset let od podpisu Římských smluv. Francie tehdy odmítla naplnit dohodu, že od určité doby se jednomyslné hlasování nahradí hlasováním kvalifikovanou většinou. Následovalo období skomírání integračního projektu a zavádění nejrůznějších netarifních bariér poté, co s velkou pompou byla vytvořena celní unie. Na druhé straně Atlantiku přitom prosperovala americká ekonomika. Symptomem i mementem eurosklerotického období nechť je tato láhev francouzského likéru Cassis De Dijon. Pro připomenutí, Německo tehdy v r. 1979 zakázalo dovoz všech alkoholických nápojů s obsahem alkoholu menším než 25%. A odůvodnilo to starostí o mládež, která si prý skrze konzumaci nízkoalkoholických nápojů vypěstuje závislost na tvrdém alkoholu. A také ochranou spotřebitele, který prý od alkoholických nápojů očekává neošizenou dávku alkoholu. Přitom všude bylo plno německých nízkoalkoholických nápojů. Toto byl však nápoj francouzský, konkurující těm německým. I takto kdysi vypadala evropská integrace. A je otázkou, zda bychom se ke kauzám typu Cassis De Dijon opět nevrátili, kdyby integrace nabrala zpětný chod.

Z evolučního hlediska se evropská integrace projevila jako silný kus. Zareagovala v r. 1986 přijetím Jednotného evropského aktu, odstraňujícího mnohé z bariér vnitřního trhu. Součástí ozdravných opatření byl i cíl plně liberalizovat kapitálové toky do r. 1992. Velkým podporovatelem tohoto liberalizačního úsilí byla Velká Británie. Lze proto říci, že Margaret Thatcherová se tímto způsobem zasloužila o euro. I díky ní se v praxi začalo uchycovat učení o neslučitelné trojici, které říká, že současně nelze mít kurzovou stabilitu, kapitálovou mobilitu a samostatnou měnovou politiku. Relevance tohoto učení byla prokázána v letech 1992–93, kdy masívní kurzová spekulace téměř rozmetala tehdejší mechanismus směnných kurzů. Máme po něm památku v podobě širokých fluktuačních pásem ± 15%. Připomenout si můžeme spekulanta i filantropa George Sorose, který na vystoupení britské libry z ERM vydělal kolem 2 mld. liber. Nebo také švédskou centrální banku, která kvůli obraně fluktuačního pásma vyhnala úrokové sazby do astronomické výše 500 %. Zatímco však Velká Británie se rozhodla ze tří vrcholů neslučitelné trojice opustit kurzovou stabilitu, zbytek členů tehdejší Evropské unie se rozhodl opustit samostatnou měnovou politiku. Cesta k euru byla otevřena. Zkrátka kde není národní měna, tam se proti ní ani nedá spekulovat.

Letem světem se tak dostávám do současnosti, kterou můžeme nazvat dobou eurovou. Tato fáze evropského integračního procesu je snad nejprůzračnější ukázkou teze o pokroku skrze krize a úkroky zpět. Je skutečně s podivem, co vše nového se zrodilo během nedávných těžkých chvílí eurozóny. Z těch nejdůležitějších inovací bych zmínil tři evropské regulatorní autority EBA, ESMA, EIOPA, soustředění dohledu nad velkými bankami do ECB, ustavení Evropského stabilizačního mechanismu s palebnou silou 500 mld. eur, projednávání rozpočtů národními parlamenty až po připomínkovém řízení s Komisí a Radou EU, dohled nad makroekonomickými nerovnováhami. Atmosféra je přitom bohatá na další nápady, z nichž jako obvykle něco se zrodí, něco se odloží a na něco se zapomene. Otázkou dne na každý pád není, zda zařadit zpátečku, ale jak a jak rychle postupovat vpřed.

Jak by se Česká republika měla postavit k atakujícím výzvám? Domnívám se, že by měla seriózně zvažovat následující východiska:

  • Evoluce prokázala, že projekt evropské integrace je silný kus a že může obstát v náročných zkouškách. A to navzdory mnoha pomníčkům nenaplněných predikcí o jejím konci či alespoň chřadnutí na úbytě, které lemují její doposud uraženou cestu.
     
  • Eurozóna jako klikatá řeka míří vpřed, byť přesně nevíme, do jakého moře nakonec vyústí. Pohání ji vědomí, že při krachu eura bychom se mohli snadno vrátit někam k láhvi Cassis De Dijon. Nikdy totiž dopředu nevíme, kde se degenerativní proces stabilizuje.
     
  • Pro naši politickou reprezentaci by mělo být povzbudivé, že euro má podporu mezi občany eurozóny. Podle průzkumů Eurobarometru je téměř tříčtvrtinová. Kdo nevěří, může se jet podívat do sousedního Slovenska, kde se více než 60 % veřejnosti domnívá, že euro je pro jejich zemi přínosem.
     
  • Země bez eura, a to zejména po brexitu, ještě více ztratí ekonomickou i hlasovací váhu. Brexit je jistě politováníhodná událost. Jak ale sami Angličané říkají, „Bygones are bygones“, neboli „Co se stalo, ostalo“, jak v jedné své povídce praví Božena Němcová. Jinými slovy, dělení na jádro a periférii je dnes více než hmatatelné. Má se pak za této situace Česká republika nechat inspirovat epigramem Karla Havlíčka Borovského „Nechoď Vašku s pány na led, mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme“? Věřím, že máme na víc.
     
  • Je třeba vidět, že řešení výzev, před kterými eurozóna stojí, vyžaduje vykročit do oblastí i mimo měnovou politiku. Často je např. eurozóně vytýkáno, že netvoří optimální měnovou oblast i kvůli nízké mobilitě pracovní síly. Pracovní mobilita je ale do značné míry funkcí legislativy pracovního trhu a sociální politiky. Toto však řada zemí považuje za své národní hájemství a není ochotna k větší harmonizaci.
     
  • Také je zřejmé, že řadu integračních projektů je možné i účelné realizovat ve formátu EU-27. Již dnes se ale ukazuje, že v některých případech je obtížné až nemožné nastolit rovné podmínky mezi členy a nečleny eurozóny. Nečlen eurozóny nemůže být členem Rady guvernérů Evropské centrální banky, která je zároveň nejvyšším orgánem jednotného bankovního dohledu. Nečlen eurozóny nemůže být akcionářem, tudíž ani příjemcem pomoci od Evropského stabilizačního mechanismu, který by v budoucnu mohl hrát důležitou roli trvalého jistícího mechanismu proti velkým bankovním krizím.

Z gymnaziálních hodin latiny jsem si odnesl přísloví, že voda hloubí kámen nikoli silou, ale častým padáním. Tím má být řečeno, že se nacházíme v době, kdy drobné a slabé praménky postupující evropské integrace soustředěné kolem eura jakoby ještě nevyhloubily dostatečně hluboké koryto mezi zeměmi s eurem a bez eura, aby to bylo na první pohled zřetelné. S plynutím času se však bude prohlubovat a eurozóna se může nečlenům vzdalovat. Je proto lepší naskočit na vlak, dokud se rozjíždí, než později, až nabere cestovní rychlost.

Oldřich Dědek, člen bankovní rady

Panelová diskuse pořádaná Fontes Rerum dne 22. listopadu 2017

Vyšlo na webových stránkách České národní banky.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Václav Kovalčík: USA doplácejí na svůj nesmyslný politický systém i režim

22:02 Václav Kovalčík: USA doplácejí na svůj nesmyslný politický systém i režim

USA doplatily na svůj agresivní a expanzivní systém, který se mnohokrát proměnil v hospodářskou i mo…