Děti dostanou například na svačinu chleba s nivou. Todle nejím, prohlásí oběť zdravé výživy. Patnáct dětí okamžitě též prohlásí : todle nejím. Situaci zachrání učitelka tím, že zdravou výživou postiženého žáka dá na jídlo k samostatnému stolku dozadu. Aby ostatní nenakazil. Tomu se snad zastara říkalo „ oslovská lavice“? Tak se stane, že postižené dítě někdy začne jíst, až když vyjde ve čtyři hodiny ze školky. Zato pak jí, až do noci. Rohlík „ croasant“ nesmí. Je tam cukr. Čtyři spolužáci lížou zmrzlinu. Oběť si může dát jen mrkev. Zkazily by se mu zuby. V pěti letech ještě neměl žádný salám. Šunku smí. Páreček dostane, až mu bude osmnáct let. Jeho stejně starý příbuzný konzumuje párečky, jako když se vykrmovala husa bramborovejma šiškama. Snad je jen polyká. Zasune je snad jen prstem. Nepozoruji rozdíl mezi duševním a fyzickým zdravím. ( Oba jsou na tom vlastně skvěle).

Postižené dítě, i kdyby mělo umřít žízní, se nesmí napít minerálky. Co kdyby byla s příchutí. Ochutit brambor sádlem? Nikdy. Je jedovaté! Sušenku, upečenou babičkou, jen jednu. Po kraválu dítěte, dvě. Otec si může dát chleba se sádlem a s cibulí pouze jakoby v ilegalitě. Aby na to syn nepřišel. Ani se mi nechce pokračovat. I když má kluk vyběhanou figuru, tak z mrkve a kuskusu svaly zrovna rychle nerostou. Párečkový hrdina udělal, sice s vodřenejma ušima , ve čtyřech letech na hrazdě výmik. Obezita je, až na výjimky, ( jako dvě hlavy), důsledkem vypuštění pohybu ze života. A výhradně, pouze celodenním a celoročním, čučením do zdi. Jestliže škola pořádá jeden týden v roce lyžařský výcvik, tak pro ty, co se celý rok nepohli, je to zdravotní katastrofa. Lyžování je značně náročné jak pro orientaci při pohybu, tak pro svaly a i šlachy. Takové dítě má pak úraz coby dup. I z enormně brzské únavy. Existuje celá řada cviků, které se mohou pro úspěšné lyžování, procvičovat celý rok.