Pokud bychom chtěli stručně formulovat naši současnou společenskou náladu, patrně bychom se shodli na tom, že jejími nejvýraznějšími rysy jsou prohlubující se vzájemná nedůvěra, sociální i právní nejistota, závist, hněv a nenávist (stačí si pouze občas přečíst „hlubokomyslné“ příspěvky našich občanů na sociálních sítích). Je přitom pozoruhodné, že i po 33 letech od zásadního politického převratu v naší společnosti se stále častěji setkáváme se stesky politiků, že občané jim nevěří anebo je dokonce nenávidí, že nevěří ve smysluplnost a prospěšnost jimi přijímaných zákonů a opatření, že nevěří bankám, soudům, státnímu zastupitelství, policii ani nejrůznějším prodejcům služeb a energií a že všeobecná nedůvěra a podezřívavost se postupně stávají jakousi obyčejovou zvyklostí, která prolíná celou naší společností. Porevoluční heslo o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí se totiž ukázalo být pouhou naivní představou, neboť ani jediný z tehdejších politiků (včetně „kvalifikovaných prognostiků“) nejenže nepředvídal obludný nárůst lží a dezinformací (sami se na něm podíleli), ale nebyl ani schopen tyto jednotlivé pojmy vysvětlit a definovat, takže u většiny našich občanů vznikla nejistota o tom, co je vlastně jejich obsahem. Jsou to totiž pojmy psychologicko-filosofické, které je nutno velice pečlivě, přesvědčivě a opakovaně vysvětlovat, neboť jinak zákonitě dochází k rozsáhlé společenské dezorientaci. Každodenní záplava zla, lží a dezinformací totiž musí být rovnoměrně vyvažována dobrem a informacemi pravdivými, protože pouze tak lze docílit harmonického (rovnovážného, spravedlivého) stavu společnosti. Záporný podíl na této společenské destabilizaci i na právním a mravním bloudění občanů mají i nejvyšší představitelé justice, státního zastupitelství a policie, kteří nejenže mnohdy nedodržují ani samotné zákony, ale sami bloudí i při výkladu některých filosoficko-právních pojmů, jako např. dobrých mravů, obyčejného lidského cítění, poctivých smluvních vztahů, zneužití práva, přiměřenosti apod.

„Kdo vládne lidem, musí jim i Cestu označit.
Když Cesta není jasně označená, může dojít ke zmatkům.
A tím označením jsou společenská pravidla a zákony.
Kde se nebudou dodržovat společenská pravidla a zákony, tam zavládne temno.
Kde vládne temno, tam vládne zmatek.“
(Čínský filosof Sün-c´- asi 313-238 př.n.l.)

Sün-c´ viděl mnohem dále, než všichni naši „věštci“. Temnému a zmatenému společenskému prostředí (typickému zejména pro všechny „porevoluční“ společenské systémy) se totiž vždycky velice rychle přizpůsobí lidé mravně nepevní, mocichtiví, chamtiví a zlí, neboť jak dále pravil „lidská přirozenost je v základě zlá, to dobré v ní je pouze vypěstované“. Výjimkou z tohoto všeobecného rozvratu mravních hodnot i pozitivních mezilidských vztahů jsou zejména slušní a důvěřiví senioři, kteří se ve zvykové důvěře v pravdivé a poctivé lidské slovo stále častěji stávají oběťmi nejrůznějších podvodníků. Těmto šizuňkům (též „šmejdům“) však policie, státní zastupitelství i soudy nezřídka poskytují velkorysou právní ochranu s odkazem na subsidiaritu trestní represe dle § 12 odst.2 trestního zákona, přestože pro použití tohoto „pružného“ (kaučukového) zákonného ustanovení neexistuje srozumitelné výkladové stanovisko. Jeho výklad je proto vždycky účelový a zpravidla je při něm křivolace odkazováno na zásadu „ultima ratio“ (tj. trestní represe až v „krajním případě“), která je lživě prezentována jako maximální zdrženlivost při jejím uplatňování (písemná stanoviska jsou opravdu pozoruhodná).