To provázely protesty pražských voličů, kteří se – právem – cítili podvedeni. Bohuslav Svoboda sice dvojvládí se sociálními demokraty nevymyslel, ale také mu nemohl zabránit a přesto nejvyšší městský post přijal. Ačkoliv krátce před tím několikrát deklaroval chuť s TOP 09 spoluvládnout a Zdeňka Tůmu považoval za budoucího primátora velmi důvěryhodného, se kterým by „šel krást koně“, jak se po americku vyjádřil. Což ale vzhledem k dlouhodobému pohledu Pražanů na magistrát nebylo zrovna šťastně zvolené rčení.

Je ovšem pravda, že Svoboda po roce mnohé napravil vytvořením koalice s TOP 09 a vyšachováním nejen ČSSD, ale hlavně části svých kolegů, kteří dohodu se sociálními demokraty vytvořili. Tedy včetně Borise Šťastného, jehož pak nahradil v čele celopražské organizace strany. A opíral se při tom všem o podporu předsedy Petra Nečase. 

Staronový primátor pak dělal dojem, že mu skutečně jde o proměnu metropolitní politiky a veřejnost to vítala. Nemohlo se mu ovšem všechno podařit, v zastupitelstvu působilo hned několik různorodně poskládaných neoficiálních frakcí. Na mrtvém bodě se Svoboda ocitl především v pokusu reformovat pražský dopravní podnik, z něhož podle všeho odtékaly peníze už od bémovské éry dál do kmotrovských rukou.