Ani tak inspirované a myslitelské osobnosti jakou byl Václav Havel se nemohlo dařit vzbuzovat novoročním projevem pokaždé pozornost a také býval kritizován, že nic moc zvláštního neřekl. Zejména když nasadil roku 1990 vysokou laťku dnes už slavnou řečí, začínající větou o "nevzkvétající zemi". To ovšem bylo na prahu zcela nové historické éry a o téma nebyla nouze.

Svůj devátý a tedy předposlední novoroční projev pojal letos Václav Klaus bezesporu důstojně a v podstatě vyváženě. I když se každému jistě nezavděčil. Ale zrovna o to on přece nikdy tak docela neusiluje, i když na prahu roku se tak trochu očekává řeč "prezidenta pro každého". To ovšem znamená hovořícího do značné míry obecně, spíše optimisticky a povzbudivě. Což Klaus, jak už řečeno, vcelku úspěšně naplnil. Někomu mohlo připadat například konstatování, že Česká republika je v základních parametrech stabilní, nebankrotuje, ani před kolapsem nestojí, neodbývají se v ní dramatické sociální nepokoje, i že netrpíme záplavou přistěhovalců, neochotných přijímat evropské standardy, jako banální. Ale těžko něco namítat, když - aniž by uváděl hmatatelné příklady - prezident připomene, že si sice na mnohé stěžujeme, ale v jiných zemích mají zase své a často nemalé starosti.