Děti se dívaly na slovenské Večerníčky, a popularita nadprůměrných divadelních inscenací z Bratislavy, vysílaná o pondělních večerech, byla v Čechách značná. Čtenáři si sice občas dělali legraci třeba z toho, že „Sherlock Holmes seděl u kozuba“, tedy u krbu, což dodávalo viktoriánské atmosféře Doylových povídek rurální charakter. Tradovalo se také, že jakýsi román Francois Saganové začíná slovy: „Keď sme sa usalašili na Elysejských poliach...“. V éře reálného socialismu také vnímala dospívající česká generace intenzivně mladou slovenskou populární hudbu, o hodně svěžejší než domácí, a zpívala si běžně slovenské texty Elánu, Modusu nebo Žbirky. 

Když se počátkem deváté dekády federace rozdělila na samostatné státy a národovecké tendence na Slovensku přinesly omezení češtiny v televizních programech, ubylo úměrně tomu bratrského jazyka také na českých obrazovkách. To ale bylo zbytečné, my jsme žádnou na politiku vlivnou Matici českou neměli. Naštěstí jde o řeči natolik si podobné, že aspoň zhruba si národy pořád rozumějí. Nicméně v řadě nuancí snadno nastávají příslovečné šumy. Milan Lasica to uvádí příkladem, kdy po něm chtěl český fanoušek autograf pro svoji ratolest. Známý herec se zeptal: „A máte cerusku?“, načež Čech bezelstně odpověděl: „Ne, syna.“ To je ovšem asi jen anekdota.