Tento den bude v arménském kalendáři zapsán jako Den svatých mučedníků. Turecko dodnes použití termínu „genocida“ striktně odmítá, relativizuje počty obětí a vraždění nazývá „produktem chaosu první světové války“.

Historické pozadí genocidy

Vraždění Arménů na území Osmanské říše však začalo dlouho před vypuknutím první světové války. Sultán Abdülhamid II. za účelem potlačení odporu proti turecké nadvládě nechal v letech 1895 – 1896 vyvraždit až 300 000 Arménů. V roce 1909 se odehrál další masakr cca 30 000 Arménů v Kilikii. Jako oficiální počátek první moderní genocidy dvacátého století je však uváděn 24. duben 1915, kdy byl u moci sultán Mehmed V. O život mezi lety 1915 a 1923 přišlo v Osmanské říši až 1,5 milionu lidí. Ačkoliv zabíjení Arménů nebylo primárně motivováno nábožensky, ale spíš etnicky a politicky, stojí za pozornost, že Arménie přijala křesťanství za státní náboženství v roce 301 jako první země světa – o 79 let dříve než se tak stalo v Římské říši za vlády císaře Theodosia I. a dvanáct let před ediktem milánským císaře Konstantina I., který křesťanství zrovnoprávnil s ostatními konfesemi. Zřejmě i proto papež František masakry Arménů klasifikoval jako genocidu, čímž způsobil roztržku Svatého stolce s Ankarou.

Není genocida jako genocida?

Samotná Arménie vystupuje vůči Turecku velmi smířlivě. Usiluje o smír a navázání diplomatických vztahů. Prezident Serž Sargsjan prohlásil, že „nechce bránit normalizaci vztahů kladením podmínek“ a tudíž ani netrvá na tom, aby Turecko uznalo vraždění Arménů během první světové války jako genocidu. Termín „genocida“ ve vztahu k této tragické události používají dvě desítky států – mj. Rusko, Francie, Německo, Řecko, Slovensko a část Latinské Ameriky. Bohužel, Česká republika a některé další západní země mezi ně nepatří. Je nepředstavitelné, že by dnes na Západě nějaký vysoce postavený politik oficiálně popíral holocaust. Stejně by se ale mělo přistupovat i k dalším genocidám – arménské, rwandské, kambodžské a mnohým dalším.

Je příznačné, že genocidu Arménů dosud neuznávají Spojené státy americké, které jsou motivovány především geopolitickými zájmy a snahou nerozhněvat si mocného spojence. Turecko je významný člen NATO a klíčová regionální mocnost na Blízkém východě, kterou USA potřebují nejen jako protiváhu Íránu. Washington navíc se značnou nelibostí sledoval prosincovou státní návštěvu ruského prezidenta Vladimira Putina v Ankaře. Prezident Erdogan prohlásil, že „doufá, že Barack Obama při vzpomínce na masové zabíjení Arménů nepoužije slovo genocida“. USA si zřejmě uvědomují, že samy v tomto ohledu nemohou příliš mentorovat jiné státy, protože severoameričtí kolonisté se v 17. až 19. století dopouštěli daleko horších zvěrstev na domorodých indiánech.

Ke smíru je potřeba vůle obou stran

Turecko se zjevně za sto let nedokázalo vypořádat s vlastní historií a přijmout odpovědnost za zločiny svých předků. Není divu, když turecký prezident Erdogan omezuje demokracii, odbourává sekularismus, prosazuje islám do veřejného života a praktikuje novoosmanskou imperiální politiku, přičemž za většího nepřítele než Islámský stát považuje sekulární syrský režim Bašára Asada. Je příznačné, že křesťanský památník obětem arménské genocidy v syrském Dajr az-Zauru byl v září 2014 poničen bojovníky IS. Ankara se rovněž hlásí k podpoře Muslimského bratrstva, teroristické organizace, která byla v Egyptě postavena mimo zákon. Dá se tedy z turecké strany očekávat nějaká vstřícnost?

Není lepší příležitosti než stého výročí těchto tragických událostí, aby došlo ke smíru mezi oběma národy a normalizaci vzájemných vztahů mezi Ankarou a Jerevanem. Arménský prezident ochotu k usmíření demonstroval více než zřetelně. Nyní je řada na turecké hlavě státu.

Publikováno se souhlasem vydavatele.