Ale na počasí to nesvádějme. Ani na medvědy. Můžeme si za to sami. Že doba, vymknutá z kloubů šílí, připadalo už před stovkami let nebohému Shakespearovi. Dnes by se zbláznil dřív, než by dopsal Romea a Julii. I když příbuzní dvou legendárních milenců se taky pěkně nenáviděli a krvavě řezali, a tak se uklidňujeme, že se nic nezměnilo, že bít do hlavy, střílet a zabíjet je vlastně normální a nedá se s tím nic dělat.

Zeptal jsem se včera jedné milé mladé paní původem z Ukrajiny, která žije v Praze s manželem a dvěma dětmi a chodí umývat schody v našem činžovním domě, co se to u nich doma děje? Proč se lidé, kteří spolu dlouhá léta žili v dobrém i zlém, občas se porvali jako za Shakespeara, ale pak se spolu napili a usmířili, začali najednou nenávidět na život a na smrt? Proč začali jeden druhého zabíjet? Neptal jsem se, jestli věří, že to, co se děje na Ukrajině, je revoluce nebo něco jiného, ptal jsem se proč ta krev? Proč tolik krve? A ona – budu jí říkat Markétka, protože mi, jak se tak šarmantně ohání smetákem, připomíná hrdinku slavného Bulgakovova románu – se jen opřela o zeď, protože po mé otázce trochu zavrávorala, v očích se jí zaleskly slzy a říká mi: A proč si vy myslíte, že jsme tady? Daleko od domova. Bída. Bída. Za všechno může ta strašlivá bída.

Rozsvítilo se mi, jako by mě Berkut praštil palicí do hlavy. Mám už plné zuby všech namyšlených článků a analýz, brilantně argumentujících, že vinu za násilí nenese ten, ale ten druhý. Vždycky mají pravdu, i když tvrdí pravý opak a docházejí k opačným závěrům. I to je bída.