Jak říkával Winston Churchill, věřit je možné pouze statistikám, které si zfalšuji sám – teď jsem si na to párkrát vzpomněl, když mne pracovní povinnosti přinutily několik dní jezdit po Paříži – takovou řidičskou bezohlednost jako tam, to jsem tady v Česku nezažil.
Eko-převaha
Totální arogance k ostatním je v Paříži základ pro pohyb autem na ulici. Motorky se tam míhají zprava zleva, předpisy se opravdu ani trochu nedodržují. Také jsem pochopil, odkud vzal pražský (a brněnský, plzeňský a další) magistrát ten šílený nápad s cyklostezkami ve středu města. Takové ty, které vzniknou tak, že se zabere část jízdního pruhu pro auta, a namaluje se tak cyklopruh. V užších místech a přes křižovatky ten pruh mizí a pak se o kus dál objevuje – celé to vypadá, jako kdyby to kreslil nějaký architekt – cyklista se sebevražednými sklony, a k tomu se ještě při tvorbě nechal inspirovat tokem řeky Punkvy.
Ostatně z Prahy jsem zvyklý, že v centru po takových cyklostezkách nikdo nejezdí, tedy aspoň já jsem nikdy žádného cyklistu neviděl, ale v Paříži ano. Mezi auty, motorkami a mopedy se tam proplétají a po cyklostezkách punkevního stylu pohybují cyklisté bez přileb a s pocitem mravní eko-převahy. Ale podle statistiky jsme my horší. No nevím. Dal jsem si tu práci a snažil se vypátrat statistku nehod cyklistů v Paříži a našel jsem, že jednak se tam cyklostezkám věnuje pařížská prefektura ve spolupráci s neziskovými organizacemi a jednak tato statistika je… utajovaná.
Počítám tedy, a to nikoliv na základě statistik, ale na základě vlastního odhadu, že tam bude docela dost nehod a asi i dost mrtvých. Ono když se střetne dobrá vůle neziskových organizací o lepší příští s fyzikálními zákony, ony ty fyzikální zákony vždycky vyhrají. U nás, ve Francii, v celé EU. Dokonce bych si troufl říci, že tato praktická poučka platí u mimo země EU. Ale zrovna teď jsem byl ve Francii, tak porovnávám s nimi.
Povinnost dotovat
Protože stejně tak tomu je s tím věčným skučením, že jsme tady v Česku nezkorumpovanější: nejsme. Kdybychom si vynesli na graf třeba takové zneužívání evropských dotací dle zdrojů a „pravidel užívání“ EU (já vím, další statistika k zfalšování), tak jsme v dobrém slova smyslu významně blíž Německu než ve špatném slova smyslu k Itálii, kupříkladu. Nebo ke Španělsku. Avšak největší jednotlivou „černou dírou“ evropských dotací je stejně už desítky let francouzské zemědělství. To ve statistice zneužívaných statistik nefiguruje – není to tak prvoplánový podvod jako velkolepá dálniční křižovatka na Sicílii, ke které jen nevede žádná dálnice a který každý hned pochopí, ale dost strašné to je.
Už dlouhá desetiletí je přes 40 % rozpočtu EU směřováno právě do dotací francouzského zemědělství. Celý systém zemědělství je tam postavený na podvodně nastavených vstupech – tedy dotacích. Doplácíme na to my se svými kvótami, které limitují naši zemědělskou produkci, doplácejí na to Britové se svým rušením ovocných sadů ve prospěch francouzského ovoce (aféra s jablky, je to dva roky staré). To je jen příklad, protože jde o nastavení celého systému evropské výroby potravin: proto například má EU tak vysoká dovozní cla na potraviny. Oni jsou na to ve Francii už zvyklí, berou to tak, že my ostatní prostě máme povinnost je dotovat. A mně to přijde jako docela pořádná korupce – sice formálně legální (jako například elektřina ze solárních elektráren), ale pořádná.
Život z minulosti
A stejně to těm Francouzům moc nepomůže. Žijí z toho, že měli velkolepou minulost. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byli několik desítek let nejbohatší zemí světa. Z té doby mají ostatně dodnes vybudovanou a používanou infrastrukturu. Nikdy tam nezvítězil komunismus (tedy krom Sorbonny, tam zvítězil, zřejmě už napořád), takže jim tu zemi nikdo nezdevastoval. Třicet let po válce, až do poloviny sedmdesátých let, tam vládl kapitalismus. Ale to všechno bylo. Těžiště průmyslové výroby v Evropě se už přestěhovalo jinam. Zejména mimo Evropu.
Uvnitř Evropy pak vede Německo s mírným náskokem před Velkou Británií, následuje Skandinávie jako celek a pak teprve Francie, s méně než třetinovým výkonem než Německo. (Tak tomu je, abych byl přesný, například v polygrafické výrobě, tedy v tisku.) A jako bonus vás tam při návštěvě pěkně vycvičí tamní motoristé. V tomto směru buďme opravdu rádi, že u nás na silnicích nepanuje francouzský pořádek – my s našimi zvyky a motoristickou etikou patříme skutečně blíže k Německu nebo Rakousku než k jihu Evropy. Kupříkladu naši cyklisté ve své většině vědí, že když se srazí s autem, tak to prohrají. A to i když má ten cyklista kulturní a mravní převahu nad řidičem něčeho tak neekologického, jako je auto. A proto jsou punkevní cyklostezky z – nejspíše – francouzského dovozu v Praze a centrech dalších měst u nás víceméně nepoužívané.
Evropa se totiž začíná dělit místo Západu a Východu na Sever a Jih. A my nepochybně patříme k Severu. A to je dobrá zpráva. Vlastně špatná – správně máme být přece ve všem nejhorší. Nebo ne?
P. S. Fakt mě v Paříži ti místní řidiči dožrali. Za týden nebo za měsíc to bude lepší, omlouvám se proto za dočasnou frankofobii…
Publikováno se souhlasem autora. Vyšlo na pravybreh.cz
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
