Ondřej Ryčl, Karel Kříž: Disidenti letošního podzimu

Neobvyklé a zvláštní tím, že jsou vygenerované policejním a justičním pučem a jeho plnou následnou podporou prezidenta republiky. Na výjezd blanických rytířů to však ani tentokrát nevypadá, budeme si muset opět pomoci sami. Přesto tu jsou a čekají. Kdo? Středostavovští pravicoví voliči.

Frustráti nastupují

V předvolební době je velká tlačenice na levé straně a zejména na lovu tzv. levých frustrátů. Ublížených, kterým nebyly splněny jejich oprávněné nároky – například právo na auto a hezkou dovolenou pro každého, abych citoval typického představitele této voličské niky, Chrastavského střelce. Na prvním místě Babiš, dále Okamura, momentálně vládnoucí SPOZ (už trochu bez vtipu, avšak o to více realisticky nazývaní Strana přátel organizovaného zločinu), více či méně socialisté a určitě komunisté, ti všichni. Ať tak či tak, na tyto voličské hlasy našich levých frustrátů se budou stát fronty, stejně tak jako na klasického víceméně komunistického levicového voliče.

Frikulíni

Další velkou voličskou skupinou jsou naši nejen mladí frikulíni. Tedy ti, co jsou free, cool a in. Mají také už teď svého favorita – našeho pankáče a vlastně už i bonda Karla. Ten bude nepochybně oslovovat všechny ty, co sami sebe vidí jako vlajkonoše pokroku, v Evropské Unii vidí záruku svobody a demokracie, podporují teorii lidmi způsobeného globálního oteplování, tedy všechny hodné leč naivní „mělobysisty“ a vůbec zastánce moderních levicově liberálních avšak nekomunistických názorů – zjednodušeně řečeno celou mnohovrstevnou a vnitřně velmi nejednotnou sociální skupinu, kterou lze pracovně označit indiánským jménem „Čtu-Respekt-a-dělá-mi-to-dobře“.

Patří sem samozřejmě absolutní většina novinářů, zejména těch pražských – ti budou generovat atmosféru, že právě tyto, jimi reprezentované myšlenkové proudy, jsou ve společnosti většinové a ještě k tomu jediné správné. Jakkoliv je příjemné, že tyto společenské vrstvy jsou nekomunistické, je velmi nebezpečné se příliš spoléhat, že jejich mediální tlak bude fungovat u voleb, spíše nebude. Ve velkém jsme to viděli ve vítězství Miloše Zemana v zimních prezidentských volbách právě navzdory tomuto mediálnímu tlaku, v malém jsme to viděli při stejných volbách masovým lajkováním a vůbec virtuální podporou mladých pro pankáče Karla na síti, která už nebyla – bohužel – následována příslušnou účastí ve volbách.

Disidenti

A pak nám tu zůstává vcelku opuštěná voličská skupina pravicových voličů, v kontextu současných politických událostí vlastně disidentů – lidí s „jiným než správným“ názorem. (Ostatně, v Rusku se místo slova „disident“ někdy používá ruský výraz „inakomyslájuščij“, tedy „jinak myslející“, právě v tomto smyslu nepříslušnosti k oficiálně hlásaným názorům společnosti.) A jakkoliv má takový člověk v původním smyslu slova vlastně tradiční názor, po shlédnutí televizních zpráv nebo přečtení novin musí nutně dojít k názoru, že vybočuje, stojí na okraji společnosti. V čem? V hodně věcech, hodně.

Těmhle lidem přijde normální pracovat, mít rodinu, starat se o děti, být připraven pomoci potřebným, být ochoten si něco odepřít ve prospěch celku, třeba pro dobro své země. Přijde jim nepřípustné záměrně vytvářet dluhy a ty pak neplatit. Vědí, že svoboda je velký statek a je neoddělitelně spjata se zodpovědností. Zdá se to jako fráze, se kterými všichni souhlasí? Ale vůbec ne.

Být zaměstnán nebo chodit do práce je totiž něco jiného než pracovat. To víme přece všichni, a velké části těch, co pracovat nechtějí, se práci unikat daří, přestože „do práce“ chodí – podívejme se na zhruba desetinásobnou přezaměstnanost státní správy, s extrémem, přibližně dvacetinásobkem přezaměstnanosti, u Českých drah. Plus mraky neziskovek a jiných na společnosti parazitujících organizací typu různých mírových, ekologických, evropských, tzv. protikorupčních a podobných výborů a nadací na ochranu čehokoliv. (Ano, jsou mezi nimi opravdu společnosti prospěšné činnosti, ale ti, co se v tomto prostředí pohybují, vědí sami lépe, zda jsou na tom v efektivitě a přínosem společnosti lépe či hůře než u ČD.) Tihle lidé, ani jejich rodiny, nikdy konzervativní strany volit nebudou. Protože těch, kteří jsou si ochotni něco odepřít, aby pomohli potřebným, těch je mezi nimi opravdu jen zlomek – naprostá většina těchto sluníčkových lidí je naopak zaměstnána přerozdělováním peněz druhých, za což si samozřejmě ukrajují příslušný krajíc pro sebe.

Názor, že mít děti a ty ještě navíc posílat do školy, aby se něco naučily, přestává být běžný. Dětí ubývá, strom porodnosti se zužuje, ve společnosti tiká časovaná bomba – neboť budoucí děti jsou jediné reálné sociální zabezpečení pro nás, co jsme se už narodili. Těch, kteří děti mít nemohou proti své vůli, je pořád procentuálně přibližně stejně, a ti většinou – právě proto, že nemohou – vědí, že mít dítě je krásný dar, o které je osud či okolnosti připravily. Zvětšuje se však razantně počet těch, kteří děti mít nechtějí, protože to je nepohodlné a pracné. A tihleti singles lidé taky voliči konzervativních stran nikdy nebudou, stejně tak jako ti, kteří sice děti mají, ale chtějí svým dětem poskytnout „hezké mládí“ – což je odposlechnutý eufemismus pro to nemít na své děti žádné nároky ve škole a vzdělávání vůbec. Nemluvě o těch, co dětí mají sice hodně, ale celé rodiny už několikátou generaci žijí na sociálních dávkách – je nabíledni, že mezi nimi mnoho voličů konzervativních stran také nenajdeme.

Názory, že být vlastencem, tedy mít rád svoji zem a hájit její zájmy, je dobré, nebo vést řeči o tom, že svoboda je nerozlučně spojena se zodpovědností, je dnes postoj, který jeho nositele vpodstatě vyděluje z většinové společnosti. Zkuste ve společnosti, například na rautu či večírku (třídním srazu, hospodské partě, prostě v nějaké větší sešlosti) rozebírat, na co vše jste měl nárok a neobdržel to – byt, auto, sociální dávky, hezkou dovolenou, obecně řečeno vysoký ekonomický komfort – budete plout s většinou ostatních a pěkně si zanadáváte na to, jak ten stát nefunguje a ti nahoře kradou. A naopak, zkuste, například na tom stejném třídním srazu, říkat, že jste vlastenec, že svoboda je velká hodnota, která stojí za to, aby byla hájená – budete za blázna. V horším případě spíše za extremistu, v lepším případě za „inakomyslájuščiho“. Ale přece jenom – zachytíte několik mlčících pohledů, možná i sem tam slovo podpory. A právě to budou ti další disidenti mezi námi.

Kdo to je?

Budou to lékaři, učitelé, podnikatelé, zaměstnanci, „ičaři“, důchodci, akademici i studenti. Jde to napříč profesemi, společenským statusem, věkem. Spojuje je to, že vědí, co je tvrdá práce, že zaplatit daně není žádná legrace a naopak je rozutrácet velká zábava je. Co vědí, že dluhy jsou špatné a žít na dluh je cesta vedoucí do zkázy. Kteří si myslí, že lidská svoboda je nejvyšší hodnota, za kterou je třeba v politice bojovat. Vyšší než jiné hodnoty, třeba ta evropská, ekologická, genderová, multikulturní či jiné podobné. Kteří vědí, že heslo francouzské revoluce „Svoboda, rovnost, bratrství“ je hloupost, protože lidé jsou buď svobodní nebo si rovni, obojí zároveň nejde (a bratrství ať už znamená cokoliv). A že prosperující ekonomika funguje pouze v podmínkách svobody, nikoliv rovnosti.

Kdo je osloví?

A tihle všichni dnešní disidenti, tedy jinak než většinově myslící lidé, budou pro nastávající volby hledat někoho, kdo by je politicky reprezentoval. A nebude to ten, kdo bude podlézat všem těm většinovým frustrátům,komunistům, frikulínům, sluníčkářům, mělobysistům, singlařům, nárokářům, dávkařům, eurohujerům a dalším, kdo jen vědí, jak omezit druhým svobodu a jak utratit cizí peníze. A bude-li jim podlézat, raději volit nepůjdou – myslíme si, že takto jsou pro letošní podzim rozdané karty. Nemluvě o tom, že ti blaničtí rytíři ani letos nepomůžou. Mohly by ale pomoci hlasy pravicových voličů. Kdo je osloví?

Ondřej Ryčl, Karel Kříž

Text vyšel ve zkrácené podobě v časopisu Reflex.

Publikováno se souhlasem vydavatele.