Ondřej Tulach: Marhoul je demagog. Jsme ochotni bránit ČR. Jde o to jak a proti komu.

Ve čtvrtek jsem vystoupil v pořadu Máte Slovo. Šel jsem tam proto, že se zármutkem sleduji, jak se rozkládá naše obranyschopnost a chtěl jsem o tom s panem Stropnickým debatovat. Namísto toho jsem byl okamžitě preventivně obviněn, že zrazuji svou občanskou povinnost, nemám čest, legionáři by se za mne styděli a tak dále. A že mladí potřebují vojnu, aby se naučili úctě k autoritám a pořádku, dostali se do kondice a uměli zacházet se zbraněmi.

Nuže, buď je možné každého, kdo s pány Stropnickým a Marhoulem stoprocentně a bez výhrad nesouhlasí zasypat množstvím dehonestujících nálepek, nebo debatovat. Jelikož jsem ke slušné debatě neměl šanci v televizi, rád bych se vyjádřil zde.

Na začátku pořadu Stropnický prohlásil, že obrana země je občanská povinnost.

Souhlasím. Ale tato povinnost je mince o dvou stranách: občané mají bránit svou zem, svobodu a způsob života – a armáda jim k tomu má poskytnout zbraně, výstroj a co nejlepší palebnou podporu a velení. Parlament se pak má postarat o to, aby se násilným střetem řešilo jen to, co skutečně nelze vyřešit jinak a co opravdu ohrožuje naši zemi, svobodu a způsob života, nikoli pouze něčí soukromý názor o tom, jak by měl “správně” vypadat svět.

Problém jménem „jak bránit”

Armáda přišla o stovky kusů bojové techniky a Stropnický v tom radostně pokračuje likvidací bitevních vrtulníků, které jsou přitom i podle NATO bezpodmínečně potřebné pro palebné krytí vrtulníkových výsadků a jako ozbrojený doprovod transportních vrtulníků, které jinak sestřelí první ručníkář s kulometem na pick-upu.

Chybí munice za více jak 14 miliard korun a 90 miliard korun na opravy a generálky bojové techniky: střelivo leckdy není ani pro aktivní zálohy, natož pro mobilizované brance, a ani noví profesionální vojáci se „téměř neseznámí s bojovou technikou”, protože nejsou PHM! A to nemluvím o zbytku zásob, jejichž doplnění na potřebný stav pro jedinou z našich dvou profesionálních brigád, 4. BRN, by vyšlo na 20 miliard. Podotýkám, že do těchto investic jde podle údajů ministerstva jen cca. 10-20% rozpočtu resortu: více jak třetinu rozpočtu spolknou personální náklady a další zhruba třetina jde na náklady provozní.

Četl jsem dost knih západních důstojníků a vojenských manuálů – od „poddůstojnické příručky ČSLA” až po americký „Field Manual 7-8” – na to, abych měl rámcový přehled o tom, jak se válka vede “správně”, s maximálním ohledem na zabránění zbytečným ztrátám. Ke konci 80. let byla tato taktika na špici – od maskování přes průzkum až pro manévrový boj. Od té doby armády degenerují, protože politici prohlásili toto válečné umění za „zastaralé” jen aby dnes s údivem zjišťovali, že i nestátní útvary jako Islámský Stát či ukrajinští „Opolčenci” mají v aktivní službě více tanků, než celá naše armáda (cca. 50, resp. 35 kusů oproti našim 30) a čile provozují právě ten manévrový boj s palebnou podporou dělostřelectva, na který politici v „nové éře protiteroristických operací” zanevřeli jako na „studenoválečný”.

V příkrém kontrastu s majorem AZ Marhoulem, který by zřejmě rád hnal nevybavené brance bez palebné podpory a výstroje na smrt „pro čest a hrdinství” tak stojí kupříkladu major Coyle a generál Schwarzkopf, kteří si jako velitelé vyčítají každého padlého muže, jemuž veleli a za bezesných nocí přemítali, co udělají příště, aby v boji padl nepřítel a nikoli jim svěření vojáci, občané, synové a dcery.

Naše armáda naštěstí není složená jen z Marhoulů. Na štábním cvičení Anakonda 2014 naši důstojníci předvedli ukázkový manévrový boj v obraně, díky kterému měli výrazně menší ztráty, než jiné koaliční jednotky. Jenže toto cvičení se odehrávalo na obrazovkách počítačů: manévrující obrněnci byli virtuální, protože ve skutečnosti jich máme zoufale málo. Ne pro divize, nýbrž pro brigády. Dvě. Ty stávající, profesionální.

Ze zmiňovaných až 30 tisíců mobilizovaných pěšáků by se ale skládalo až deset dalších brigád, pro které obrněná technika jaksi není, protože byla politiky prodána či sešrotována. Šlo by tedy o brigády pěší či přinejlepším motorizované, nikoli mechanizované.

Co hůře, pro tyto brigády branců bychom neměli ani principiálně povinné protitankové roty, ani tabulkově potřebné dělostřelecké baterie, a vzhledem k poměru 30 (se zálohami 127) tanků a 170 Pandurů a BVP na 12 brigád, tedy 42 000 vojáků a vojaček, ani přímou palebnou podporu. Za tohoto stavu by Islámský stát se svými těžkými kulomety na pick-upech, minomety a tanky tyto podvybavené pěší brigády převálcoval: ani by si neškrtly. Byl by to krvavý masakr. Jako v Iráku.

Takže říkám: odvodu do obrany území ČR se nebráním, ale pouze pokud mne armáda vyzbrojí, vystrojí a jednotce, do níž mne zařadí, poskytne takové organické prostředky palebné podpory, abychom nebyli předem odsouzení ke zbytečné smrti.

Problém jménem „proti komu”

To není vše. Jelikož je novela ministra Stropnického nejednoznačně napsaná, umožňuje skrze kombinaci §1 odst. 4, §5 odst. 3 a §12a nedobrovolně odvést občany do Aktivních Záloh a ty do zahraničních misí. Podle autora novely to nebyl účel a tvůrcům to dává smysl jiný, ale co naplat, ty paragrafy tak vykládat lze: stačí, když bude některá budoucí vláda chtít.

Zahraniční mise jsou však eticky i názorově ošidné téma: jak krásně vystihl internetový diskutující, „většina by svou vlast bránila, jen ne všichni vidíme nepřítele tam, co Štětina se Zaorálkem.”

Já a věřím, že i většina ostatních občanů by rozhodně šla bránit svou rodinu a tedy zemi a způsob života proti zjevnému napadení, které se chystá na naše území: pokud by kupříkladu Islámský Stát splnil své hrozby a s podporou jiných arabských zemí vytáhl dobývat Evropu až po Vídeň a dále, naše armáda by o brance nouzi opravdu neměla.

Kde kdo může mít ale vážné pochyby o tom, zda je skutečně obranou ČR nasazení v té které zahraniční misi a zda má smysl. A pro tuto nejednoznačnost oprávněnosti a smysluplnosti by si měl odchod do zahraniční mise rozmyslet každý individuálně: nedobrovolné, plošné rukování do misí je pro mne nepřijatelné.

Stropnický se v tomto oháněl „výjimkami pro každého”. Jenže pane Stropnický, já se nechci vymlouvat. Chci bránit svou rodinu a zemi. Zároveň ale nechci, aby mne proto, že neuteču od odvodu někdo mohl nutit jít riskovat život tisíce kilometrů daleko do konkrétní mise, s níž nesouhlasím. A od roku 2008, kdy se řešili piloti Mi-171, kteří nasazení v misích odmítli, víme, že je to buď a nebo: buď člověk odmítne celou vojenskou službu a po Vaší novele tedy uteče od odvodu a odmítne bránit svou zemi proti komukoli... Nebo se brancem stane, ale pak již nemůže odmítnout ani konkrétní misi, se kterou nesouhlasí.

Tak by tomu být nemělo. Zahraniční mise by vždy měly být opt-in. Přinejmenším pro brance.

„Mladí jsou otylí feťáci! Neuznávají autority! Neumí se zbraněmi! Vojnu na ně!”

Tyto výkřiky jsou často předkládány jako argumenty pro obnovení ZVS. Zeptejte se ale upřímně sami sebe: skutečně si myslíte, že byť mladý člověk může v práci svého šéfa, tzn. autoritu, neuznávat a třeba jej posílat ke všem čertům? Nemůže! Úctu k autoritám se tak každý naučí nejpozději když nastoupí do prvního zaměstnání. Vojny není třeba.

Otylost vojna též neřeší: všichni absolventi ZVS, které znám, se shodují, že je na vojně vykrmili (přibrali svalovou hmotu), ale jakmile byli z vojny propuštěni, cvičit přestali, svaly se rychle změnily v tuk a oni museli pár let hubnout, aby se vešli “do civilu”.

Žádný „fet” – ani marihuanu – jsem nikdy nebral, neberu a brát nebudu, to jsou klasické generační předsudky o „zkažené mládeži”. A co se neznalosti zbraní týče? Když vypukly nepokoje v Řecku, rabující davy vtrhaly do domů a všechno podpalovaly molotovy, udělal jsem si zbrojní průkaz a odborné kurzy, abych mohl bránit svou rodinu, kdyby to snad došlo až k nám. Doma v trezoru mám civilní variantu Vz. 58, neschopnou střelby dávkou a jednotlivými ranami s ní svedu totéž, co absolventi ZVS – snad jen rozborku na čas s ní netrénuji. Pořídil bych si i něco novějšího, čímž bych získal výcvik kompatibilní s armádou, ale nebudu investovat do zbraní, které mi EU každou chvíli chce zakázat a zabavit a proti nimž (a jejich majitelům) je zas a znova vzbuzována celospolečenská, iracionální hysterie.

Což mne přivádí ke třetí myšlence: naše mediální a politické „elity” se co chvíli vymezovaly proti lpění na „našemu způsobu života”, proti tomu, že by snad kdo měl mít vztah k ČR namísto k „Evropanství”, proti „zlým” zbraním, proti „hlučným střelnicím”, proti „zbytečným” vojenským výcvikovým prostorům a proti (zásadně vždy „nepřiměřené”) sebeobraně – a najednou je to naopak a lidé by se měli chopit těchto prostředků a hodnot a být za ně ochotni položit svůj život?

Nezlobte se, ale to mi nezní úplně upřímně.

Až moc dobře si pamatuji společenskou smetánku z Remarqueových vzpomínkových románů „Na západní frontě klid” a „Cesta domů”, která v bezpečí týlu básnila nad tím, jak je skvělé a hrdinské zemřít na frontě a odsuzovala “zbabělý nedostatek válečného nadšení” mládeže, která pod vlivem toho, co na oné frontě viděla a co jí v dopisech z fronty napsali kamarádi z jásavého nadšení pro válku a opíjení vlastenectvím předčasně vyrostla.

Starší nemusí vždy být nutně i moudřejší.

Zdroje:
http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/general-pavel-v-pripade-konfliktu-ceska-armada-vydrzi-dva-tydny_317526.html
http://www.komora.cz/pro-podnikani/legislativa-a-normy/pripominkovani-legislativy/nove-materialy-k-pripominkam/obchodni-pravo-a-regulace-podnikani/101-14-novela-zakona-o-branne-povinnosti-t-23-7-2014.aspx
http://www.novinky.cz/domaci/341264-armada-tak-dlouho-skrtala-az-ji-dosla-munice.html
http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/plne-zneni-bile-knihy-o-obrane-55515/
http://www.mocr.army.cz/assets/multimedia-a-knihovna/casopisy/a-report/areport10.pdf A report 10/2014 strana 23
http://lostarmour.info/spoils/
http://www.acr.army.cz/technika-a-vyzbroj/technika/*kopie-1:-prehled-hlavnich-druhu-techniky-a-vyzbroje-acr-stav-k-1--lednu-2014-93167/
http://zpravy.idnes.cz/armada-preveli-k-administrative-ctyri-piloty-nechteli-se-pry-skolit-pro-afghanistan-gnd-/domaci.aspx?c=A080717_213031_domaci_jte (vyjádření Růžičkové z GŠ)