Otakar Jelínek: Halík a pochybnosti

5. 5. 2016 19:08

Pochybnosti jsou s Mons. Prof. PhDr Halíkem bytostně spojeny. Není jimi jen znepokojován a pronásledován zvenčí, ale v mnohých ohledech je jimi on sám posedlý i vnitřně.

Otakar Jelínek: Halík a pochybnosti
Foto: Hans Štembera
Popisek: Tomáš Halík

Prvá pochybnost se týká jeho konverse ke katolicismu v šedesátých letech. Jako příčinu svého „obrácení“ uvádí Mons.Halík často G.K.Chestertona,  pravověrného katolíka a přesvědčeného tomistu, autora nádherné knihy o sv.Tomáši Aquinském a také výroku o  „křesťanské výšině a buddhistické propasti“. Ten se musí obracet v hrobě kvůli Halíkově přezíravému postoji vůči scholastické filosofii, což je dle Chestertona  právě to nejcennější, co katolické křesťanství odlišuje od ostatních náboženství, založených více méně na mýtech. Samotnému Halíkovu „obrácení“ lze jen těžko porozumět, neboť jeho současné  myšlení a heterodoxní postoje nejsou snad ani katolické, ani protestantské, ale nejsou dokonce snad ani křesťanské. Halík navíc se svým deklarovaným postojem k Bohu-Stvořiteli by se neměl opovažovat  vstupovat nejen do každého kostela křesťanského, ale ani do  mešity a synagogy!

Bezprostředně po své „konversi“ obhajuje Halík na Karlově universitě  v roce 1972 svou rigorózní práci „Křesťanství jako utopie. K dialektice dějin křesťanského sociálního myšlení“, za niž byl údajně tehdy oceněn Ústavem atheismu.

Další pochybnosti vyvstávají s jeho tajným kněžským svěcením, ke kterému došlo v roce 1978 v německém Erfurtu. Sám fakt, že se Halík nechal vysvětit mimo vlastní diecézi vyvolává podezření. Vzhledem k tomu, že mu bylo za komunistického režimu umožněno studovat  na Karlově universitě, nebylo tehdy důvodu, proč by byl nemohl pokračovat v řádném  studiu bohosloví na kněžském semináři v Litoměřicích, kdyby se chtěl opravdově věnovat duchovenské činnosti, podobně jako kardinálové M.Vlk a D.Duka. Při jeho  vysvěcení  biskupem Aufderbeckem v roce 1978 bylo v podstatě  porušeno tehdy platné kanonické právo CIC 1917, neboť Halík nemohl předložit doklad o náležitém teologickém vzdělání, které toto právo od svěcence  vyžadovalo.

Po sametové revoluci strávil Halík nějaký čas studiem na Papežské Lateránské universitě v Římě, kde mu byla (po obhajobě práce v češtině!) v roce 1992 udělena  akademická, nikoliv doktorská  hodnost licenciáta teologie Th.lic. Velké pochybnosti jsou i o jeho doktorské hodnosti. Aniž by absolvoval doktorské studium  teologie zakončené řádným doktorátem v Římě nebo v Praze, získal Halík v témže roce 1992  na Papežské teologické fakultě ve Wroclawi  vyšší docentskou hodnost ThDr.hab. Tím byly porušeny dokonce i polské zákony, které pro udělení hodnosti Dr.hab. vyžadují od uchazečů předchozí řádný doktorát v oboru. K tomu došlo tím způsobem, že Halík ve Wroclavi předložil svou habilitaci „Katolická kultura a česká společnost po II.vatikánském koncilu“, za níž mu byl již předtím  Karlovou universitou 21.5.1992 udělen titul docenta v oboru sociologie. Papežská teologická fakulta Halíkovi posléze udělila  v roce 1992 na základě  téže habilitační práce titul habilitovného doktora teologických věd (!)  čemuž by odpovídal u nás docent teologie.  Diplom s číslem 3 byl Halíkovi  vystaven dva roky poté dne 29.9.1994. Mons.Halík se tím ve Wroclawi dopustil jasného akademického podvodu. Není možné, aby někdo mohl získat za tutéž práci vědecko-padagogické tituly v různých oborech, jednou sociologie u nás a  teologie v Polsku!  Je také naprosto zřejmé, že Prof. Halík  používá svůj titul Th.D.  za jménem neoprávněně, neboť řádné doktorské studium teologie nikde neabsolvoval. A čestný doktorát  teologie Oxfordské university, který mu bude udělen teprve 22.června 2016, uvádí prof. Halík  také už  dávno předtím ve svém životopise.      

O vztahu víry a pochybování  s Mons.Halík často zmiňuje ve svých mediálních vystoupeních. Pro Mons.Halíka je totiž pochybování základním motivem jeho svérázné teologie, v níž zdůrazňuje imanenci závislou na lidském subjektu oproti transcendenci, oživuje neoplatonský pohled na nepochopitelnost Boha, a dokonce nevěří v Boha-Stvořitele. Halíkovo náboženství je filosoficky existenciální a nezakládá se na jistotě učení Ježíše Krista, ale spíše na pochybách apoštola Tomáše. Mons. Halík neoddělitelně spojuje víru s pochybováním, u něhož má za to, že pochází přímo od Boha (!).  Pochyby představují pro Halíka zralost víry (!) a jsou i hlavním tématem  jeho knihy „Co je bez chvění, není pevné, labyrintem světa s vírou a pochybností.

Zamysleme se nyní nad tím, jak  matoucím způsobem zachází ve svých knihách Mons.Halík se vžitými pojmy. Pojem „víra“  v českém jazyce znamená to, že někdo má o něčem naprostou důvěru a  vnitřní jistotu. Pochybující víra je proto „contradictio in adjecto“  podobně jako např. kulatý čtverec nebo čtyřstranný trojúhelník. Halík ovšem soustavně spojuje ve svých knihách  víru s pochybností. Každý  normálně uvažující  čtenář, kdo přečte větu „labyrintem světa s vírou a pochybností“ si  musí  víru s pochybností nutně spojit. Ovšem Halík se vysměje naivitě takového chápání, protože v jeho svérázném „myšlení“ se nejedná o „pochybnosti o Bohu, jeho existenci a ochotě se sdělovat. Je to dle něho spíš vědomí problematičnosti, podmíněnosti a ohraničenosti všeho lidského vnímámí a vyjadřování Skutečnosti, která nás přesahuje.“ Halík tedy systematicky podceňuje lidský intelekt a schopnosti lidského rozumu. Tím ovšem popírá své vlastní filosofické východisko a dostává se do závažného rozporu i s názorem  bývalého papeže Benedikta XVI., který napsal:  „Vedle toho existuje ovšem značně  rozšířený a spíše vágní proud, který by se dal označit jako touha po spiritualitě a po náboženském prožitku. Bylo by chybné to zlehčovat, ale rovněž nemístné vidět tu počátek nového obratu ke křesťanské víře…..  skrývá v sobě nostalgii a především hlubokou skepsi vůči povolání člověka k pravdě…. Především však se náboženství zrozené ze skepse a zklamání nad ohraničeností poznání nutně stává doménou iracionality. Zůstává nezávazné a snadno se z něho stane omamný prostředek…. Živý Bůh klesá do spirituální hloubky existence, do níž se člověk noří, a nakonec se sám rozplyne….“    

Z toho je jasně vidět, s jak nebezpečnými  věcmi  ve sféře náboženství si Mons.Halík zahrává,  a  jak to může být zhoubné pro hledající mladé lidi, na něž má možnost působit a je ovlivňovat! Pro Halíka se tedy pojem víra odlišuje od běžného úzu. Je jasné, že v tomto případě Mons. Halík nepoužívá pojem víra ani ve smyslu teologickém. Uvedeme zde proto definici víry dle  Wolfganga  Beinerta  z jeho „Slovníku katolické dogmatiky“:

„V protikladu k lidovým významům (věřit = mínit, domnívat se, být důvodně přesvědčen, přisvědčit autoritě, věnovat důvěru na základě pravděpodobnosti)  je víra teologicky absolutní přesvědčení, spočívající na vnitřní jistotě.“ (a Beinert byl podobně jako loni i  Halík jedním z relátorů v kruhu žáků Benedikta XVI.!)

V paragrafech 157, 215 a 2088  současně platného a pro věřící  katolíky závazného  Katechismu katolické církve stojí  o této problematice psáno:

157  Víra je jistá, jistější než jakékoliv lidské poznání, protože má svůj základ ve slově samého Boha, který nemůže lhát. Zajisté se zjevené pravdy mohou jevit lidskému rozumu a zkušenosti temné, ale „jistota, kterou dává božské světlo, je větší než ta, kterou skýtá světlo přirozeného rozumu.“ „Deset tisíc potíží nevytváří jedinou pochybnost.“

215  …. Bůh je pravda sama, jeho slova nemohou klamat. Právě proto se lze na ně spolehnout ve všem s plnou důvěrou v pravdivost a věrnost jeho slova. Hřích a pád člověka mají svůj původ ve lži pokušitele, který navedl k pochybnostem o Božím slově, jeho dobrotě a jeho věrnosti. (Mons. Halík však na str.48 své knihy „Co je bez chvění není pevné“ vyslovuje svůj názor, šokující zbožné ucho věřícího člověka: „Avšak já jsem přesvědčen, že ony pochybnosti, o nichž zde mluvím, - přinejmenším dopouští – v našem nitru sám Bůh.“ A tak i zde, stejně jako v případě víry, používá pojem pochybnost ve „svém vlastním“ změněném významu.)

2088 …Dobrovolné pochybování o víře opomíjí nebo odmítá považovat za pravdivé, co Bůh zjevil a co církev předkládá k věření.

            Nedobrovolné pochybování označuje váhání uvěřit, obtíže při překonávání námitek spojených s vírou, nebo také úzkost způsobenou její nejasností. Je-li vědomě pěstováno (jak k tomu nabádá Mons.Halík), může vést k zaslepení ducha.

Uvedené pasáže z platného církevního dokumentu dokazují, že i v otázce „pochybností“ ve vztahu k víře  si  Mons.Halík,  jako duchovní, zahrává   s velmi nebezpečnými věcmi, které mohou nepoučeného věřícího  nebo „hledajícího“ naprosto zmást.

Základní charakteristikou  Mons.Halíka je jeho  duševní rozpolcenost, ke které se on  sám přiznává, když píše: „Naučil jsem se žít v dvojdomí skepse a důvěry; stal jsem se sám sobě otázkou.“ To by samo o sobě nevadilo, kdyby své vlastní subjektivní pocity rozpolcenosti nepovyšoval ve svých knihách na předpoklady pro „správnou víru“.

Je proto také nepředstavitelné, že by člověk, který si není jist ani sám se sebou, mohl někdy v budoucnosti zastávat nejvyšší úřad hlavy našeho státu.

Doc. RNDr. Otakar Jelínek, CSc.    

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…