Když se mi před desítkami let prvně dostala do ruky Vaše Groteska a téhož dne i Snídaně šampiónů, otevřel se přede mnou úplně nový svět. Ne ten literární, plný dobrých i špatných autorů. Už jsem měl načteno dosti z Bulgakova, Viana, Lagerkvista či Hesseho. S pocitem hluboké nudy jsem odkládal skoro všechnu americkou prózu (Žida Hellera a Francouze Kerouaka nepočítám). Měl jsem za to, že jste se snad všichni za Velkou louží narodili ve stáji mezi kravskými lejny s biblí pod hlavou a vlajkou s pruhy a hvězdami namísto prostěradla. Ale to ne, vysvětlil jste mi hned v prvních řádcích oněch knih. Nic není, jak se zdá, a ne-li vše, pak mnohé je jinak. Ale jak, to se nikdy nedovíme. Kdyby se uděloval titul Svatý Agnostik, byl by Váš. Jedině Vám se totiž odpouští ten nesnesitelný patos, když vkládáte do úst Kilgora Trouta ve Snídani šampiónů větu vět: „Jaký je smysl života? No přece být očima a taky být ušima a taky být vědomím stvořitele vesmíru.“  Odpouští se to nejspíš i pro jinou větu z jednoho Vašeho dopisu:  „Jsem humanista, to, aspoň částečně, znamená, že se snažím chovat slušně i bez toho, aniž bych za to po smrti čekal nějakou odměnu či trest.“

Zažil jste hodně hnusných věcí, především druhou světovou válku. To o ní jste napsal Jatka č. 5, v nichž se nachází ta slavná hláška taktující nezadržitelnost života i smrti: „Tak to chodí“. Za té války spáchala Vaše matka sebevraždu. Poznal jste tedy dvě nejstrašnější věci na světě. Možná proto jste pak psal to, co jste psal, a právě tak, jak jste to psal. Jedovatě, ale hojivě, chirurgicky nesmlouvavě, ale konejšivě. Zdá se to být v rozporu? Nikoli. Podstata tkví v tom, že jste bez nejmenších servítků natáhl skutečnost, jak jste ji viděl kolem sebe, na skřipec a na jeho tažná lana jste pak zahrál Měsíční sonátu, Konec konců mnohem později, až nedlouho před smrtí v knize Muž bez vlasti, jste prohlásil, že Vaším epitafem by měla být věta: „Jako důkaz boží existence mu stačila hudba.“

Proč si vlastně připomínám právě Vás? Protože my tu dnes (už bez Vás, zrovna tenhle týden utekl devátý rok Vaší nepřítomnosti) žijeme ve světě, který by snesl název, jejž jste vtělil do titulu jedné ze svých knih: totiž v Opičárně. A dokonce bych řekl, že je to označení až příliš jemné, vlídné a laskavé. Jen se koukněte se mnou: