Ti, kdo Tě znají jen jako detektivkáře, jsou ochuzeni právě o to poslední řečené. Každému, kdo by chtěl porozumět světu dneška, co nejvřeleji doporučím Tvoje knížky z historie – především třídílné Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad. A z nich hlavně díl prvý, zachycující dětství, jinošství a zrání budoucího krále, který vzešel nejen z porážek husitských šiků, ale především z dohody mocných své doby. V téhle, rozsahem nerozměrné, ale obsahem veliké knížce tě nacházím několikrát. Především hned v předmluvě, v níž ses stylizoval do role editora fiktivního svéživotopisu Jiříkova. To je postoj, který Ti náramně slušel. Poodstoupils od svých postav, zanechav jim zdánlivou svévoli, avšak zůstals hlavním loutkovodičem, z jehož úradku teprve postavy jsou připouštěni k řeči a činu. Představuji si, jak ses rozkošnicky chechtal, když jsi vkládal do jejich úst svoje slova. Psal se tehdy rok čtyřiasedmdesátý a tento apokryf o moci a jeho tragikomické podstatě mohl vyjít nejen proto, že byl zaobalen do historizujících kulis, ale také proto, že jsi dokázal, jako už mnohokrát předtím i poté, se skutečnou mocí sehrát betla. A ať už by Ti kdokoli vyčetl cokoli, kdejakou příslušnost či členství, je to nic na pozadí téhle jediné knihy. Ta by měla být úhelným kamenem generálního pardonu a důvodem k potlesku až do našich dní.
Ano ovšem, také Tě poznávám v postavě Hynce Ptáčka z Pirkštejna, poručníka Jiříkova. I to je role, která Ti sedne jako ulitá. Tys býval přece mentorem, mnohým a mnohdy, pokud Ti chtěli naslouchat, a to já jsem docela často chtěl, dokud to bylo možné. Protože naslouchat tomu, kdo vdechl život Hyncemu, půvabnému cynikovi a okouzlujícímu hajzlíkovi, metafoře jedné struny našeho češství, to věru stálo za hřích. Jak napsal Tvůj biograf Blahoslav Dokoupil ve slovníku české literatury, „Ptáček je politický intrikán milující spíše cesty k moci a nejistotu hry než moc samu.“ Nenapsal bych to líp, proto cituji. A ze stejného zdroje můžeme číst i to, že Ptáček představuje etalon „rozkošnictví, žvanivosti a záliby v improvizaci.“ Naproti tomu Jiříkovi prý připisuješ „těžkopádnost, nepohnutost zevnějšku, za níž se skrývá mrazivě břitký intelekt, a zejména trpělivost, s jakou dovede čekat na pravou chvíli a na výsledky předem dobře promyšlených skutků nebo slov.“ Obě hlavní postavy jsou pak „společně ztělesněním principu moci jako něčeho, co ospravedlňuje všechny podlosti i zločiny.“ Nu, možná je to hodnocení příliš příkré a jednoduché, ale jádro v něm je přesné. A nediv se mi, že v Hyncem Ptáčkovi shledávám tvou autobiografii. Ten gargantuovský smysl pro prožitek chvíle optikou věčnosti byl Tvým poznávacím znamením.
Posledním textem, který jsem od Tebe, milý Václave, četl, byl Tvůj příspěvek do knížky Česká xenofobie. Požádal jsem tehdy, koncem 90. let toho žel už minulého století, asi třicet českých intelektuálů, aby se mi slovem a písmem vyjádřili na otázku, zda jsou Češi xenofobní. Vzal jsem do ruky tu knihu po létech až nyní, kdy televizní obrazovkou a starou Evropou pochodují zástupy lidí odjinud a kdy se mnozí mediální tlampačové zamýšlejí nad tím, zda tedy ti Češi jsou či nejsou vláčeni odporem k jinakosti, když tak masově ty příchozí nevítají s mávátky. Ty jsi tehdy ve svém eseji napsal, že nejde ani tak o to, zda jsme, či nejsme plni strachu z neznámého, nýbrž o to, zda tento strach někdo nedokáže uchopit a zneužít jako svůj politický program. Zakončils tehdy tuto svou úvahu lakonicky: „Když vlaje prapor, je rozum v prdeli“. Ano, máš pravdu, Václave, a právě teď tu vlaje tolik praporů, že bys v tom nenašel ani ty, vtělení pána z Pirkštejna, dost povyražení.
A proto večer půjdu a se vzpomínkou na jejího autora otevřu znovu po létech tu knihu a budu si ji číst jako vlastně idylický obrázek z časů, které jsme nemuseli prožít.
Děkuji Ti, Václave, za všechny Tvé čtenáře.
Tvůj
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
